Drazí architekti…

„Drazí architekti…“ projekt, který promlouvá k architektům*kám, má znovu co říct. Již po třetí kurátorka Karolína Plášková svolává k zamyšlení se nad pozicí architektů*ek ve společnosti a jejich pracovních podmínkách. Fakulta architektury VUT v Brně v rámci projektu Prostor pro angažovanou architekturu otevírá 6. 12. 2022 v 19:00 výstavu Architektura jako práce v Galerii architektury Brno, která potrvá do 22. 1. 2023. Expozice a doprovodný program vykreslí a zmapuje situaci na trhu práce, pozici České komory architektů i škol architektury. Přijďte s námi zjistit, zda je architektura posláním nebo „jen“ zaměstnáním? 

Třetí výstava v rámci projektu „Drazí architekti…“ se zabývá pracovními podmínkami v oblasti architektury se zaměřením na nejisté pracovní a životní podmínky (především, ale nejen) mladé generace absolventů*ek architektury. Cílem je zvýšit povědomí a snad i přispět k diskusi např. o kolektivní organizaci práce, neplacené práci a stážích, struktuře architektonických kanceláří (hierarchická vs. nehierarchická) či rovnováze mezi pracovním a soukromým životem (s péčí o rodinné příslušníky apod.). Jednou z příčin je i to, že je profese architekta vnímána jako poslání, spíše než práce – a je zvykem (kulturou) se projektům obětovat. 

Architekti*ky často prezentují agendu architektury jako „hledání řešení současných problémů“. Pokud se od architektů*ek očekává, že budou pracovat eticky, je nutné mluvit o pracovních podmínkách a toxické kultuře v architektonické profesi. Kvůli konkurenci na trhu jsou architekti*ky „nuceni*y“ pracovat pod cenou a tuto zátěž často přenáší na mladé architekty*ky bez jistot, v případě Česka např. ve formě švarcsystému. Nejen prekarizované pracovní podmínky vedou pracující v architektuře k opouštění oboru. Je to také toxická kultura na pracovišti, např. přesčasy, nocovky, diskriminace nebo ponižování. Pokud se architekti*ky zorganizují a budou bojovat za spravedlivější podmínky, mohou dosáhnout větší svobody pracovat na projektech prospěšných pro společnost a zároveň neškodících planetě (nebo jejich zdraví). 

Záměrem projektu a doprovodného programu tak není emancipovat absolventy*ky skrze vzdělávání o vedení podnikání či cenotvorbě apod., ale napomoci jim rozvíjet vlastní profesní identitu, odlišnou od těch „kteří mohou práci dávat a brát“ [who can hire and fire]. Navzdory zakořeněnému odporu k využívání kolektivní moci je snahou ukázat, že díky organizaci zdola a solidaritu lze dosáhnout hmatatelných úspěchů.

Projekt volně navazuje na výstavu z roku 2018 z cyklu „Drazí architekti…“ s tématem Etika architektury, kdy pracovní podmínky byly jedním z témat v rámci doprovodného programu: Jednak na workshopu vedeném kolektivem architektů*ek, který později stál za zrodem odborů pracujících v architektuře ve Spojeném království, a také na diskusi o rovnováze mezi pracovním a soukromým životem [work life balance], které se zúčastnily odborová právnička Šárka Homfray, rakouská architektka Sabina Riß, která zpracovávala na dané téma výzkum a „manuál“ pro začínající architekty*ky, a Monika McGarrell Klimentová, která např. koordinovala ve Fóru 50 % projekty zaměřené na prosazování rovných příležitostí žen a mužů.

Výstava Architektura jako práce nemá za cíl pouze popsat současnou (kritickou) situaci (např. na proběhnutých průzkumech a anketách, často iniciovaných samotnými pracujícími), chce především usilovat o prezentaci a diskusi iniciativ či (jejich) úspěchů na poli zlepšování pracovních podmínek. Výstava má sloužit jako laboratoř pro kolektivní přemyšlení a sdílení know-how. Řada témat bude proto také diskutována v rámci doprovodného programu ve formě přednášek, workshopů či panelových diskusí a poskytne tak pracujícím v architektuře prostor pro setkávání a debaty. 

Pod termínem „pracující v architektuře“ rozumíme všechny, kteří se podílejí na tvorbě architektury v různých pozicích a sférách – kromě praktikujících architektů*ek v soukromých ateliérech také ty, kteří pracují pro veřejný sektor, na akademické půdě nebo v kulturních institucích. Zásadní je také podívat se na to, jak vzdělávání utváří a je utvářeno praxí. Mezi hosty*kami tak budou Marisa Cortright, autorka knihy „Can this be? Surely this cannot be?“ Architectural Workers Organizing in Europe [„Je to možné? To snad není možné?“ Organizování pracujících v architektuře v Evropě] (VI PER, 2021) či Angelika Hinterbrandner, architektka a editorka digitálního magazínu o architektuře Kontextur, která se zabývá mimo jiné pracovními podmínkami a proměnou a budoucností architektonické profese. Panelové diskuse budou jak s architekty*kami, kteří si zvolili jinou cestou než „klasické“ navrhování (pracují např. v neziskové, veřejné či akademické sféře), členkami spolku Architektky o překážkách, kterým čelí nejen ženy v architektonické profesi, či s Klárou Brůhovou o tlaku na univerzitách a opatřeních vůči toxické kultuře. Klára vedla Komisi pro rovné příležitosti na Fakultě architektury ČVUT, která měla za úkol připravit institut ombudsosoby.