FILIP ČERNÝ: Schrödingerova pata

Kurátor Petr Vaňous

Schrödingerova pata aneb Obrazová hra se superpozicí

Specifický malířský projev Filipa Černého dlouhodobě naráží na řadu otázek, které se před autorem v běhu času vynořují jako z hlubin nerozlišitelné masy oceánu. Příčinou je přirozená reflexe vlastní práce, jež se sčítá a početně nabývá. Vznikl-li nějaký svébytný vizuální svět, který můžeme označit za „svět Filipa Č.“, pak se musíme ptát s autorem, co je to za svět? Jak se při jeho utváření chová malířské médium, které se samo vyvíjí a prochází očividnou proměnou? Co všechno tento „jazyk“ zrcadlí? Do jaké míry je vlastně malířský výraz pod kontrolou autora a do jaké míry si žije svým vlastním životem? A tady začíná dobrodružství, které tak dobře znají v rovině jazyka spisovatelé, mezi něž patří např. Jorge Luis Borges, Paul Auster nebo Umberto Eco. 

Dobrý příběh nelze pouze vymyslet. Dobrý obraz také ne. Podstata tkví ve způsobu ozvláštnění (spontánní deformace). Svou důležitou roli tu hrají živé asociace a mimovolní paměť, čili kontakt s nevědomím. Spojité nádoby mezi vědomím a podvědomím stojí za vztahovými superpozicemi, jež lze i nelze jednoznačně interpretovat. V tom spočívá jejich kouzlo. Uveďme příklad. Portrét je konstatováním skutečnosti. Podobizna však má nedozírný hloubkový rozměr. Obraz místnosti, kde žil génius, nebo obraz „laboratoře“, má z hlediska dokumentačního zcela jinou funkci, nežli z hlediska volné narace. Místo, které obraz zpřítomňuje, může být konkrétní mnoha způsoby a může přitom zcela postrádat vazbu na reálné prostorové souřadnice. Jeho konkrétnost může být imaginativní a v tomto směru přesnější, nežli jakákoliv rekonstrukce založená na faktech… I detektivní příběh může mít čtvrtou či x-stou dimenzi.

Mapa příběhu Shrödingerovy paty, jež je zvoleným půdorysným modelem projektu, je dána počtem vystavených děl. Každé další dílo mění strukturu příběhu. Linearita vyprávění hlemýžďuje, tj. zavíjí se do sebe, aby někde naopak zcela vyhřezla na povrch, ovšem pouze v jakési obnažené epizodě, v níž může být popisnost pouze dobře míněnou hříčkou či zlomyslným vtipem. Matérie malířského výrazu zpřítomňuje vedle sebe situace v surovém stavu, přehledné konstelace i iluzivní hříčky. Autor rozkládá jistotu viděného v žhavé tekoucí magma, které se teprve ustaluje do konkrétních forem, nebo je naopak opouští (vyplavuje se). Rozlišení mezi abstrakcí a figurativností je tu potměšile přemazáváno vzájemně neustále se přeskupující superpozicí (Schrödingerova kočka x Achillova pata). Co čeho je nadstavba, co do čeho ústí, co z čeho povstává, zůstává čertovsky otevřené, jako v každé „poctivé“ alchymistické nauce zahalené tajemstvím.

Obraz Filipa Černého je šifrovací mřížkou, kterou lze klíčovat v instalačních vazbách na další díla, ani tak však nelze dospět k definitivní a jediné verzi výsledného syžetu. Je to žánrová past, do které je divák vtahován a do které se zároveň sám svou aktivitou zaplétá. Tak jako se detektiv noří do příběhu, který sám vytváří.   

Přežije-li kočka nebo Achilles, není v projektu Filipa Černého podstatné. Podstatná je reflexe iluze a iluzivnosti ve vztahu k modelům našeho poznání. Kdo jiný, nežli malba, by se tohoto úkolu mohla a měla zhostit? Kdo jiný umí kouzlit s iluzí tak, jako tvůrce obrazu? Negace iluze iluzí otevírá nové horizonty. 

Petr Vaňous, září 2018