Markéta Magidová: Zakalená fotosyntéza

Na chvíli se zamyslela. Co že to po ní Radim chtěl? Promnula si ukazováčkem oko. Ach ano, bude muset do dalšího čísla napsat ještě sloupek místo Karla. Musí si to napsat do diáře, jinak na to určitě zapomene… Podložila si sevřenou dlaní bradu a zadívala se z okénka. Pořád prší. Přes kapky na skle vypadá všechno rozostřeně a tekutě. Trrrrrrrrrrrr! Tramvaják výstražně zvoní na neopatrného řidiče odbočujícího zleva. Možná už by měla nechat přezout pneumatiky. Už je sice skoro duben, ale u krajnic pořád straší hromady špinavého, udusaného sněhu. Ani na lyže letos nestihla vyrazit a to byla konečně po tolika letech pořádná zima. Obloha je šedá jako z ocele. Ještě čtyři zastávky. Bože, ať už je zase sluníčko. Zavřela oči. Až bude tepleji vezme děti do Zoo. A konečně zanese kabát do čistírny. Tramvaj je tak přetopená. Pozbyla vědomí. Mikrospánek? Ne, už jen jedna zastávka. Žena vedle otočila stránku časopisu. Titulek slibuje poradit „Jak zatočit s jarní únavou“. Asi si budu muset před večeří na chvilku zdřímnout, pomyslela si a stiskla tlačítko otevírání dveří.

Ostré stéblo suché trávy jí bodlo do krku, takže se zvedla na loktech a zamžourala. Světlo je tak ostré, že si musí udělat z dlaně nad očima kšilt, aby se rozhlédla. Několik česačů o kus dál už zase pracuje, Fred s Emmou ale ještě pořád tráví opřeni o kmen. Slunce zdá být ještě na vrcholu, muselo se ale trochu pohnout, protože talíř od oběda, který byl ještě před chvílí spolu s ní ve stínu, už je zčásti na slunci. Sedla si, protáhla se a mohutně si zívla. Jsou v sadu už od šesti od rána a ještě je čeká odpolední směna. Naklonila hlavu k levému rameni, potom k pravému, přitom to mezi obratli křuplo. Už jí bolí záda. Práce v tomhle horku je úmorná a po obědě se únava mísí s malátností. Cikády řvou. I vegetace je znavená vedrem. Zem je suchá a osamělá slunečnice opodál už se ani neotáčí za sluncem, ale sklesle hledí k zemi, listy upažené ke stonku v gestu rezignace. Á, Fred už se zvedá, musím taky. Rychle vstala, až se jí zamotala hlava.

Ale no tak, vždyť jsem to tu měla uložený.. Křečovitě zavřela oči a stiskla si palcem a ukazovákem kořen nosu. Je pozdě, ale musí to vyúčtování dodělat. Tady ta faktura přece byla, do háje. Snad jsem jí omylem nesmazala?! Teď jí budu muset hledat v mailech, ach jo. Tlačítkem na klávesnici snížila o několik stupňů svítivost monitoru. Už je vážně unavená. Jenže teď by stejně neusnula, v hlavě jí to šrotuje – snad ty odpočty vyplnila správně. Hlavně oči už vypovídají službu – to civění do obrazovky je prostě vyčerpávající. Na blízko vidí pořád dobře, ale práce u počítače jí určitě zrak deformuje, na dálku už by měla nosit brýle.. Nohou nechtěně vytrhla z notebooku nabíječku a pocítila lehké píchání uvnitř lebky někde na vrcholu čela. No jistě, tady je ta pitomá faktura! Setřela drobné nečistoty mezi klávesami. No nic, půjdu si nakapat do očí visinky, jinak už vážně odpadnu.

Tento text není „návodem“, jak číst výstavu Markéty Magidové. Je ovlivněn asociacemi vyvolanými některými prvky výstavy, motivem únavy spolu s motivem ztíženého (zakaleného) vidění, který přinesl aktuální název. Jednotlivá zobrazení i objekty na výstavě nepochybně můžeme vnímat jako svého druhu metafory. Koncepcí živé metafory se Markéta Magidová zabývá v rámci svého doktorátu na FF UK. I v tomto institucionálním prostředí se živost a elán výzkumné práce proměňují spíše na jakousi agónii, především s přihlédnutím k v čase rostoucí nutnosti studium dokončit či skloubit osobní a profesní život dohromady. Jak ale referovat o vizuální metafoře a přitom ji nezabít nebo nezmrzačit? Tři výše popsané scény se k výstavě vztahují na principu zrcadlení a evokace, a jde spíš o pokus o textovou extenzi instalace v prostoru než o její shrnutí. A nakonec, když už se oprostil od nutkání vysvětlit výstavu, vysvětluje alespoň sám sebe.

Markéta Magidová (1984) je intermediální umělkyní pracující převážně s médiem videa, fotografie, performance a textu. Zabývá se nerovnováhou ve společenských vztazích, odvrácenou stranou stále důraznějšího apelu na výkonnost, prostorem mezi realitou a představami. Vystudovala UMPRUM , FaVU VUT v Brně a FMK UTB ve Zlíně, aktuálně dokončuje doktorské studium na FF UK. Markéta Magidová měla samostatné výstavy ve FAIT gallery a TIC v Brně, v pražských galeriích Meetfactory, SPZ, INI gallery, 35m2, galerie AVU, Pavilon, v Nitrianské galerii ad. Zúčastnila se řady mezinárodních i českých festivalů a výstav (Národní galerie ve Skopje, Mezinárodní festival performance v Sofii, Bienále mladých v Moskvě, Mezinárodní literární festival v Krakově, Festival alternativního divadelního výrazu v Záhřebu, lisabonské architektonické trienále, 4 + 4 dny v pohybu, ostravská galerie PLATO, Jiné vize PAF aj.) Vydala tři autorské knížky (Domácí slovník, Překlad, Překlapy a přehmaty). Překlapy a přehmaty byly dramatizovány režisérkou Katharinou Schmitt v rámci Her nové generace na ČRO3-Vltava (2016). Autorka absolvovala několik tvůrčích rezidencí – literárně zaměřenou v Bratislavě a výtvarné v Egon Schiele Centru v Českém Krumlově a ve štrasburské galerii CEAAC.

Tereza Jindrová