Tabule času

"Když jsem se odvážil do neviditelných záhad času, v době mužů dvou tváří, ptal jsem se sám sebe, co tak ještě mohu objevit, když se zrcadlo v jiném odráží a když ani nepotřebujeme vidět svůj odraz, abychom mluvili sami pro sebe. Když nepřítomnost lidského těla poukazuje na vzrušující scénu pornografické produkce zjednodušené reality a strach se rychle šíří, je třeba si znovu sestavit roztříštěný život, smrt a vše ostatní a z hloubi vydolovat smysl toho všeho. Abych mohl znovu spojit, co bylo již jednou rozděleno, musel jsem se chopit toho, z čeho jde strach, opustit své jistoty a nevyhnutelně se postavit úlomkům reality, které plují v pozůstatcích času.

Nešlo ani o to zachytit realitu, ale představit ji po svém, abych ji mohl přesáhnout. Drsnost a smyslnost těla jsem dráždil až do jejich samého základu, jejich odhmotnění, v plném slunci. Zničit a uchránit před zničením. Zvíře není daleko, číhá hned vedle pasti. Slib jako výhrůžka. Abychom ji odhalili, potřebujeme knihu psanou Braillovým písmem.

Kombinace realistických předmětů, které vychází z představy mé běžnodennosti zde dosahuje takřka mnemonických rozměrů. Působí jako odpověď přeludům z onoho světa. Vrhám se, abych se v ústraní mohl lépe proměnit. Ticho po pěšině. A v tu chvíli se objeví spojitost, která rozhodně nebyla plánovaná. Aby byla zachována věrnost, je třeba riskovat. Člověk budoucnosti je ten, kterému bude sloužit paměť. Jistě, pojmenovávat již znamená tvořit."

Gérard Berréby