Už nikdy nebudeme moderní

Přetrvávající „přísnost české architektury“, která si nárokuje být univerzálně, staticky morální, je dědictvím moderny, kdy je architektura chápána jako soubor obecně platných pravidel. Dobrá architektura je morální autonomně, sama o sobě, bez návaznosti na okolní kulturní kontext a praktiky. Dobrá architektura má být střízlivá.

Výstava je kurátorským výběrem šesti výzkumných projektů mladých architektů. Je sondou do podvědomí nastupující generace, která chce být aktuální, ale uvědomuje si, že už nikdy nemůže být moderní. Projekty dokumentují, že ztráta morální nadřazenosti spojené s moderním projektem nemusí vést k demoralizaci a relativizace vlastní pozice nemusí vést k chaosu. Vědomí, že jsme pozbyli úběžník společného směřování a že záchrana humanity prostřednictvím moderního projektu se nekoná, nemusí být momentem beznaděje, ale naopak momentem úlevy a revize vlastního postoje. Architekturu nelze definovat souborem všeobecně platných dogmat zdánlivě garantujících její autonomii, stejně tak nelze architekturu relativizovat jako pouhý subjekt společenského diskurzu. Je možné zacházet s obojím v jednom momentu, tady a teď, byť to způsobuje závrať rozostřeného pohledu opilce.

1) Imitace nemusí být lží.

2) Krása je stejně důležitá jako monstra.

3) Vzrušení je stejně důležité jako každodenní průměrnost.

4) Architektura může být humánní, ale vždy je také násilná.

5) Zdrcující kriticismus je k ničemu, pokud se vzdáme nároku konat.

6) Nárokovat si možnost konat je k ničemu bez nikdy nekončící kritiky.

7) Materiální podstata věcí je stejně důležitá jako tekutý kulturní kontext, ve kterém žijeme.

8) Kultura je vše… Ale jenom tehdy, pokud v sobě zahrnuje materiální realitu i politické sítě.

9) Vzdát se vidiny budoucího pozemského ráje znamená převzít odpovědnost za současný stav světa.

Kurátoři: Jan Kristek, Rostislav Koryčánek, Jaroslav Sedlák