Vladimír Havlík: Jako Pták / Host: Petra Feriancová

Záznam performance nebo akce je pro mnohé autory na jednu stranu jen otiskem situace, podobným reportážnímu snímku. Na druhou stranu i ten postupem času rámovali ve vztahu k tradičnímu obrazu a instituci umění. Situaci u nás komplikoval mj. fakt, že v době vzniku nebylo prakticky možné experimentální umělecké projevy veřejně prezentovat. Umělci tak nebyli nuceni od začátku zvažovat akci jako veřejně prezentovatelné dílo a daleko spíš jej koncipovali pro určité společenství příbuzně smýšlejících.

V privátním archivu Vladimíra Havlíka například nacházíme několik obsahově i formálně odlišných vrstev dokumentace vlastních akcí. Na jednu stranu jsou zde neformálně zhotovené snímky, fotografované různými účastníky a vyvolané na dokumentární papíry. Autorsky necenzurovaná kolekce zahrnuje i různé privátní nebo periferní fotografie, nepovedené nebo časem poškozené a ohmatané formáty, zkoušky na proužcích papíru apod. V sešitech na pomezí autorské knížky a alba, Vladimír Havlík a autor fotodokumentací Radek Horáček shromáždili snímky za účelem obdarování okruhu známých. Sloužily především jako upomínka účastníkům událostí. K již formálnějšímu prezentování autorských akcí známým, ale i odborníkům byla určena rovněž různě adjustovaná alba. První veřejnou prezentaci v roce 1986 pak dokumentují formálně čistě a jednotně nazvětšované fotografie formátu A3 a A4. V souvislosti se současnými prezentacemi a publikacemi se vrstvy mísí, odpovídají obrazu autora vytvořenému pro současné anonymní publikum. V rámci naší spolupráce jsme se snažili jednotlivé vrstvy rozkrýt. Mapování archivu se ale stalo i důležitou paralelou k poodhalení a k analýze procesu současného vzpomínání a reflexe. Rozdílné úhly pohledu ilustrují mj. následující Věty o minulosti - akcích - dokumentaci, adresované si navzájem. Byly formulovány na základě předešlé komunikace a spolupráce v průběhu června 2011. Základní prohlášení Vladimíra Havlíka doplňují bezprostřední reakce Barbory Klímové. Obě vrstvy publikujeme bez následné redakce. Zde prezentované věty jsou otevřeny další konfrontaci, doplnění:

• Dokumentace byla vědomá, ale její koncepce se příliš nepromýšlela a během akce autorsky nekontrolovala. Hodně záleželo na citlivosti fotografa. Moje akce fotili blízcí přátelé. (V. H.)
  
  
• Z dosud nevystavovaných dokumentací, periferních snímků tvých akcí mám podobnou radost jako antropolog, který najde stopu vzdálené kultury. Beru je jako svého druhu „zdrojový materiál“, otisk reálných situací. (B. K.)
  
  
• Pro označení kolektivních akcí jsem nepoužíval slovo happening. Nešlo o kreativní hru, uskutečňovanou podle scénáře, ale o nabídku otevřené komunikační situace ve veřejném prostoru. Všichni pozvaní se octli v pozici aktivních účastníků, role diváků připadla náhodným kolemjdoucím. (V. H.)
  
  
• Nějaký, byť neformálně stanovený scénář existoval. Jistou míru kreativity taky nezapřeš. Z mého pohledu je označení happening možné. (B. K.)
  
  
• Po zkušenosti z projektu REPLACED – BRNO – 2006 mě označení „veřejný prostor“ v souvislosti s akcemi 70.–80. let provokuje. V současnosti mám akci na veřejnosti – pro veřejnost, spojenou se snahou oslovit publikum, intervenovat s nějakým veřejně užívaným prostředím. Oproti tomu má zkušenost s rekonstruováním performancí 70.–80. let odpovídá spíš snaze o osobní kontakt, individuální zkušenost v otevřených prostranstvích Brna. (B. K.)

• To, co akci předcházelo (setkání, procházka, rozhovor), a to, co následovalo po akci (posezení, občerstvení, diskuze, hudba), bylo téměř stejně důležité jako akce samotná. (V. H.)

• Tady si trochu protiřečíš s odstavcem níže „Soustředil jsem se na centrum akce“. (B. K.)

• Šlo mi o jednoznačný čin ve schizofrenní sociálně-politické situaci. Svobodné gesto. Ustanovení dočasného prostoru volnosti. (V. H.)

• Zní to jako současný manifest – zarámování idealistických postojů mládí. (B. K.)
  
  
• Akce se odehrávaly vně uměleckého provozu a měly minimální míru teoretické reflexe. Mých akcí se účastnili spolužáci a přátelé z undergroundu. Ti si mohli přivést další kamarády. V tomto smyslu jsme si důvěřovali, ale neznámé lidi jsem na akce nezval. Přátelé z undergroundu měli k mým akcím často kritické výhrady: „My to žijeme, a ty z toho děláš umění.“ (V. H.)
  
  
• Skupinu studentů výtvarné výchovy a příbuzných oborů na pedagogické fakultě si na základě fotodokumentace a tvého vyprávění dovedu představit. Tuším, že jsi mezi nimi měl výjimečné postavení, díky svému alespoň intuitivně vytvořenému povědomí o umění akce. A zároveň mám dojem, že jejich nepoučenost a přirozené nadšení výrazně ovlivnily záměr i vyznění akce. Z mého pohledu je vymezení „z undergroundu“ dost vágní. Přijde mně podezřelé, že se v souvislosti s 70.–80. lety v ČSSR mluví všeobecně o Jednom undergroundu. Není mi jasná jeho hranice, v čem přesně spočívá to radikální ohraničení. Sám říkáš, že už nošením dlouhých vlasů ses řadil k nekonformní části společnosti. Tvé aktivity na pedagogické fakultě považuji za umění v rámci určité mikrokomunity. Umění, protože jsi ho dělal s vědomím sounáležitosti k této oblasti a historických souvislostí. Ale nakonec se do tzv. undergroundu řadí i osobnosti, které dnes považujeme za profesionální literáty, umělce. Rovněž hranice mezi politickou a apolitickou aktivitou se v souvislosti s normalizačním obdobím ukazují být prostupné. (B. K.)
  
  
• Svoji akční tvorbu jsem bral vážně. Humor ani ironie nebyly záměrné, mystifikace byla nepřípustná. (V. H.)
  
  
• Soustředil jsem se na centrum akce, hlavní dějovou linku. Dění na periferii a okrajové události jsem příliš nevnímal. Stejným způsobem jsem přistupoval k dokumentaci. Pro prezentaci jsem vybíral „ikonické“ fotografie, fotografie s maximální mírou ilustrativnosti. Ostatní snímky jsem ponechával stranou. (V. H.)
  
  
• Důležitá pro mě byla vizuální soběstačnost dokumentace. Název akce + fotografie bez doprovodného textu. (V. H.)
  
  
• Napadá mě úplně obecná poznámka o paměti a vzpomínaní. Osobně si například z cest obvykle vybavím periferní zážitky, které jsou v souvislosti s navštívenými místy banální. Jako třeba, že jdu podél silnice na periferii Valencie, blbosti, o kterých se s někým na určitém místě bavím apod. Na druhou stranu je obecně známá pravda, že si člověk zafixuje situace díky nějakému dokumentu nebo vyprávění a že si za určitých okolností paměť přisvojí událost, kterou vzpomínající ve skutečnosti neprožil. Přijde mi v současnosti inspirativní vytahovat na světlo z hlediska veřejné prezentace nekontrolované otisky akcí a na jejich základě tvořit jejich současný obraz. (B. K.)
  
  
• Nejdříve jsem z negativu exponoval „rychlé fotky“ na papír, který byl zrovna po ruce (vesměs malého formátu). S technickými parametry (doba osvitu, tonalita, kompozice) jsem si nedělal starosti. Teprve o několik let později jsem pečlivě nazvětšoval „výstavní“, formálně sjednocenou dokumentaci. (V. H.)
  
  
• Autorská prezentace dokumentace byla vždy doprovázena popisem situace, resp. volným vyprávěním příběhu jednotlivých akcí. Až při příležitosti výstav se dokumentace od slovního doprovodu oddělila. (V. H.)
  
  
• Akce a jejich dokumentace nevznikaly v rámci instituce a provozu umění, jak jsme si je v českém prostředí jednoznačně zvykli vnímat poslední tři dekády. Pro mě je výzvou nezabývat se relikty akcí, situací a událostí jen z hlediska tradičně vymezených formátů, byť si je i sami autoři v průběhu času osvojili.
  
  
• Situace, kdy záměrně vytahujeme nevystavené a možná i za jiných okolností nevystavitelné relikty doby je samozřejmě výjimečná, nejde ji posuzovat jinak než jako současný tvůrčí akt. (B. K.)
  
  
• Dokumentace dokazuje uskutečnění akce. Nejsem si jistý, je-li dostatečnou verifikací text bez fotografie. (V. H.)
  
  
• Třeba v případě Mariana Pally to tak funguje. Ale u něho už jde o v době svého vzniku jasně vymezený autorský záměr. Asi máš na mysli, co by se stalo, kdybys v současnosti nahradil svá fota slovním popisem. (B. K.)
  
  
• Svým způsobem jsou dokumentací vzpomínky uchované v paměti účastníků akce. (V. H.)
  
  
• Všeobecně známá skutečnost, že proces vzpomínání ovlivňuje současná situace, stav, perspektiva vzpomínajícího se v souvislosti s neinstitucionalizovanou kulturou 70.–80.let mísí s idealizací a zjednodušením, ke kterým dochází mj. v důsledku nedostatečně zaznamenané bezprostřední osobní nebo profesionální reflexe událostí ve své době a potom nárazového vzpomínání od 90. let. (B. K.)

(Text je výstupem Veřejně přístupného workshopu Vladimíra Havlíka pro Barboru Klímovou, 
který se uskutečnil 30. května 2011 v prostoru tranzitdisplay Praha)