Monika Immrová - Členění

MONIKA IMMROVÁ - ČLENĚNÍ
Vernisáž výstavy: ve středu 6. 9. 2017 od 18:00
Galerie současného umění a architektury – Dům umění města České Budějovice
Výstava trvá: 7. 9. – 7. 10. 2017

Kurátor DU: Michal Škoda Mám rád stará industriální prostředí, rozmanité vysloužilé továrny nebo spíš jejich pozůstatky pohlcované pomalu přírodou. Mám rád, když z houštin kouká betonový kvádr s trčícími kusy rezavého železa nejasného účelu. Občas někdo řekne: to je socha! Jenomže není.

Před více než 100 lety vzniklo abstraktní umění, které se vyjadřuje, aniž by zobrazovalo. Umělec postupně zjišťoval, že obvyklé „povolené“ způsoby už nejsou schopny sloužit jeho cílům. Překročil hranici. Ne z nějakého rozmaru nebo snad ze snahy přijít s něčím novým, ale z nutnosti. Musel to udělat, aby zůstal pravdivým.

Mondrian maloval strom a postupně ho redukoval až do pravoúhlé kompozice čar a ploch. To je pochopitelně nesmysl. Pozdější kompozice nemají se stromem nic společného a tvrdím, že s ním nemají nic společného ani ty, které ještě strom vzdáleně připomínají. Hranice mezi zobrazivým a abstraktním uměním není kvantitativní, ale kvalitativní...a je pochopitelně prostupná oběma směry. Ve skutečnosti se nacházíme v prostoru, kde jsou všechny hranice rozmlžené, křižují se a prostor je plný červích děr, nečekaně propojujících nesousedící oblasti.

To železo trčící z houštin mělo svůj jasně definovaný praktický účel. Ten účel mu dodává krásu, ale klade mu i meze. Účel sochy je záležitostí ducha. Pracuje s lidským vnímáním a vědomím. Nemá meze, nelze ho definovat. Nejsou pro něj podstatné žádné hranice a kategorie. Není podstatné, jestli se Monika Immrová vyjadřuje pomocí figury (Postava, Hlavy), zátiší (Nádoby, Předměty) nebo ryze geometrických kompozic (Území čtverce, Hrany). Podstatná je intencionalita, jednotící idea, a tou je vždy právě umělec sám. Bere svoji paměť, zkušenost, prostředí, ostatní umělce, celé dějiny umění, rezavá železa trčící z houštin, společnost, přírodu, zkrátka všechno, co může nějak posloužit jeho cílům, a tyto suroviny a přísady skládá do zcela nové, specifické osobní kompozice. Nejde tu ale v žádném případě o nějakou originalitu. Jde o pravdivost. To Monika dobře ví. Proces její tvorby provázejí pokusy, omyly, víceméně zdařilé nebo nezdařilé věci, které ale tvoří nezbytné zázemí, rezervoár forem. Čas od času se pak stane, že se všechny složky díla sejdou v „kritickém množství“ a vznikne věc, která je osobní individualizovaná, intenzivní, není variovatelná. Věc, kterou může udělat právě jen Monika, a nikdo jiný. Podobně jako otisk prstů nebo duhovka oka je umělecké dílo nositelem nezaměnitelného jedinečného pocitu. Umělec, je-li pravdivý, nepřináší totiž nějaké obecné pravdy, ale svůj osobní příspěvek k porozumění světu a řádu. Monika není žádný nevědomý umělec z pralesa. Je si dobře vědoma celého toho zázemí a fundamentu tisíciletých dějin umění i celého současného uměleckého provozu. Možná proto, že ví, co všechno je už dnes v umění „povoleno“, má občas sklony k formalismu. Ale to není podstatné. Podstatné je, že právě navzdory tomu všemu je schopna vytvořit dílo, které všechny ty na začátku zmíněné hranice a kategorie usvědčuje z naprosté irelevantnosti. Dílo, které v divákovi zpravidla vyvolává touhu mít ho doma a v ostatních umělcích touhu být jeho autorem.
Na začátku jsem ne náhodou zmínil Mondriana. Je to umělec, jehož věci vykazují mimořádnou míru konzistentnosti a nevariovatelnosti. U některých jeho obrazů nelze ubrat ani přidat vůbec nic, aniž by se celá stavba obrazu nezhroutila nebo se zcela nezměnilo jeho působení. A takové věci má i Monika. I u těch (nebo právě u těch) maximálně oproštěných a redukovaných kompozic je nesmírně silně obsaženo právě to jediné a nejcennější, co může umělec nabídnout. Sebe sama.

(Jakub Lipavský)