Z Palachovho domu odíde hrôza

Josefa Pleskota vyspovedala  Lucie Pantazopoulou Drahoňovská pre Lidové noviny.

LN: Do soutěže se přihlásilo celkem jedenatřicet uchazečů. Je to hodně, nebo málo?

Podle mě to není špatný počet, i když jsem očekával, že zájemců bude víc, protože jde o téma, které by mělo architektům a výtvarníkům všech generací vrtat hlavou. Možná někoho odradil stav domu i jeho celková atmosféra během prohlídek, které se tam konaly před soutěží. Protože soutěžní podmínky si vyzvedlo víc zájemců, než jich nakonec odevzdalo konečný návrh. Těžko říct. Není to zrovna lehké téma. Člověk se do něho musí ponořit a možná právě s tímto vnořením mohli mít někteří problémy.

LN: Jakz apůsobilo puštěný Palachův dům na vás?

Pro mě byl vždycky symbolem smutku. Ale teprve když jsem do něho poprvé vkročil, vnímal jsem veškerou deformovanou historii přímo na místě. Palachovu přítomnost tu úplně převálcovaly všechny další nánosydoby. Silně jsem tu cítil obludnost normalizačního procesu, myslel na rodinnou tragédii, vykopání ostatků Jana Palacha z Olšan i nato, že byl vždy štvaný. Na sousedy, kteří se cítili v ohrožení a museli být neustále ostražití.

LN: Koncept památníku měl pevné zadání: nevytvořit „klasické“ muzeum, ale pojmout dům jako svébytný umělecký artefakt, na který navazuje edukační a meditativní část... 

Od začátku jsme byli za jedno, že jakousi „romantickou Palachovu světničku“ dělat nebudeme, protože tyto časy jsou dávno pryč. Bylo jasné, že celý projekt pojmeme jako památník. Když jej navíc chcete vytvořit z traumatizovaného rodinného domu, není to vůbec snadná záležitost.

LN: V čem spočívají největší nástrahy?

V posmívánkách. Památník by neměl obsahovat zbytečné symboly a gesta. Když působíve výsledku přehnaně a dramaticky vypjatě, mohou se mladí pochichtávat. Důležitá je mez, tedy „tak akorát“, což bylo ostatně i jedním z hlavních témat soutěže. Bohužel se často stává, že se celkový dojem nakonec přehoupne přes tuto hranici. Že to,co se tváří smrtelně vážně, pak není dostatečně věrohodné. Památník by měl být působivý, ale přitom decentní. Má vyjadřovat úctu, vážnost a respekt.

LN: To podle poroty nejlépe splňoval návrh MCA ateliéru. Co konkrétně?

Citlivé pojetí, členění celého prostoru i to, jak se architekti dokázali vypořádat se zmíněnou meditační a edukační částí. Jak dokázali přeměnit stávající dům, pracovat v něm se světlem, které proniká ze dvou oken do někdejšího Palachova pokoje, což jsou současně jediné zdroje světla v budově.

LN: Do jaké míry vás oslovila Hrana zla, která jako symbolika komunistické totality násilně proniká do někdejšího domu Palachových?

Hrana zla sama osobě pro mě nebyla tím rozhodujícím prvkem. Ale hraje v návrhu velmi významnou roli. Je to vstup do domu, zároveň ale tímto traumatickým, zužujícím se prostorem člověk nemusí vstoupit hluboko, může z něho brzy vystoupit do boku a tím se zbavit traumatu. To už je jeho vlastní volba. Klínsměřuje úzkou špičkoukopuštěnému stolu, což je další důležitý element. Ponějakou dobu jste vystaveni určitému napětí, během něhož můžete přemítat například o tom, že tu byl kdys ipokoj, domov. Ale po jisté době máte možnost, abyste se zase resuscitovali. Právě to mi připadá velice sympatické.

LN: Co nás očekává v dalších částech památníku?

Po naléhavém zážitku by měla přijít na řadu racionalita, kdy už nejde osamotný dům, ale pavilon edukace. Někdo se bude chtít dozvědět více, jiný méně. Tady už je na řadě lektor či učitel. Po každém učení pak má přijít uvolnění, meditace – v zahrádce s jedním stromem, aby si mohli mladí lidé určité momenty roztřídit a zpracovat. Kromě toho má vítězný návrh i další cenný moment: dvůr, který sepřemění naveřejný prostor.

LN: Stane se součástí obce?

Lze to tak říci. Potom, co byl tento dům léta stigmatizovaný, se najednou zpřístupní. Místní se vyzvou: „Sousedé, pojďte dál, protože tenhle dům už neobývá žádná hrůza, žádné maminčino trápení ani totalitní dusno.“

LN: Přehlídka návrhů architektonické soutěže je k vidění v Nové budově Národního muzea. Na ni navazuje kolekce obrazů Jiřího Sozanského nazvaná 1969 Rok zlomu, která je inspirovaná Palachovým činem. Vyjste jejím kurátorem...

Jiří Sozanský byl také v porotě soutěže a zmínil se, že by rád představil svoji tvorbu, jejímž tématem je Jan Palach. Prý bych mu mohl být pro instalaci dobrým prostředníkem. Rád jsem na jeho výzvu kývl. Možná i proto, že jsem cítil, že Sozanského dílo má závažnost, která některým lidem nahání možná až hrůzu. Považuji ho za umělce, který ze tmy dělá světlo. Kdo to nepostřehne, ten si myslí, že pracuje jen s tmou. Ale on je skutečně pozitivní, přičemž z té tmy kolem, které je opravdu dost, křeše světlo. To jsem chtěl ukázat, že Sozanský nezhasíná, ale rozsvěcuje. A že se ho nemusíme bát.

LN: V době Palachova upálení vám bylo šestnáct. Jak tenkrát rezonoval jeho čin ve vás?

Odjakživa jsem dost politický člověk a věk přitom nehraje žádnou roli. Proto jsem tehdy prožíval Palachův čin velmi intenzivně. Spolu s kamarádem z píseckého gymnázia jsme se vydali do Prahy na pohřeb, museli jsme tam prostě být. Vzpomínku na tyto dny jsem napsal Sozanskémudo knihy Rokzlomu.Vedle je otištěný dobový novinový výstřižek, na který jsem si připsal tuto větu: Nebuďme lhostejní k době, ve které jediným světlem do budoucna je hořící tělo. Na fotografii z Palachova pohřbu je dívka, kterou jsem tam tehdy viděl. Byla pro mě ztělesněním smutku. S činem Jana Palacha jsem stejně jako Sozanský konfrontovaný celý život.

Pamätník Jana Palacha vznikol na základe verejnej architektonickej súťaže. Pre ilustráciu Vám predstavujeme súťažné panely víťazného návrhu od MCA atelier.

Podklady: MCA atelier

Článok bol uverejnený v denníku Lidové noviny piatek 5. augusta 2016