O dva mesiace končí Expo Milano 2015

Kto na vlastnej koži neokúsil atmosféru tohto podujatia má ešte stále možnosť. Práve teraz, po prázdninách by mohol byť vhodný čas. K rozhodnutiu, či sa Expo vyplatí navštíviť vám možno pomožu aj informácie z nasledovného článku. Známy český teoretik architektúry Zdeněk Lukeš navštívil podujatie v jeho úvode. Svoju návštevu komentuje v nasledovnom článku:

Před týdnem (koniec mája, pozn. red.) jsme navštívili světovou výstavu v Miláně a prošli si český pavilon. Nyní nás čeká prohlídka alespoň několika ostatních. Předem musím poněkud cynicky konstatovat, že doba, kdy se do jednotlivých stánků vstupovalo jako do chrámů kultury a vědy, kde potichu zní vážná hudba a návštěvníci obdivují jednotlivé artefakty, je dávno minulostí.

Dnes se pavilony vzájemně překřikují jako na Matějské pouti, snaží se na sebe strhnout pozornost svým tvarem a nezvyklými materiály. Ten, kdo se vypraví na bližší průzkum, je často odrazen frontami a za chvíli totálně vyčerpán množstvím exponátů, projekcí a dalších vjemů, takže po hodině, dvou je na pokraji sil, posléze otupí natolik, že přestává ten jarmark vnímat. Vše je samozřejmě zahaleno do Velkých myšlenek, ekologických sloganů, neustálého zdůrazňování slov, jako sustainability, self-sufficiency, environment, real nature, aby účastníci dali najevo souznění s letošním mottem expa: Feeding the Planet, Energy for Life. Všude – i na těch nejméně očekávaných místech - rostou stromy, květiny, tráva… To je sice hezké, ale když si člověk uvědomí, že je to tu naaranžováno na pár měsíců… Přitom některé pavilony jsou z betonu, takže jejich likvidace bude velmi nákladná. Jindy sice tak drahá nebude, pokud jsou sestaveny z kontejnerů jako monacký, jenž je tvořen známými ocelovými přepravními boxy, ale zase z toho čouhá jako sláma z bot snaha vyjít vstříc pořadatelům a vznosným tématům výstavy.

Areál světové výstavy leží ve čtvrti Rho v oblasti, kde se nachází rozsáhlý veletržní komplex a po skončení výstavy zde vznikne jeho další část. Urbanismus je jednoduchý, tvoří jej hlavní osa překrytá plátěnými přístřešky. Tu lemují po obou stranách pavilony. Ty největší kupodivu nereprezentují vždy velmoci, často patří zemím nevelkým rozlohou a významem, ale s o to většími ambicemi. Některé přitom ani nerespektují maximální stanovenou výšku, čímž pak utlačují své sousedy. To je třeba případ pavilonu Angoly. Chudší (nebo spíše skromnější) země pak vystavují ve společných komplexech, které mají jednotný architektonický vzhled, jenž jim dali pořadatelé (což je princip známý i z předchozích světových výstav). Hlavní osa tvoří obří promenádu dlouhou asi dva kilometry. Krátká příčná osa je pak okupována pořadatelskou zemí. V zadním plánu se nacházejí firemní stánky a různé atrakce pro děti, celým komplexem pak prochází vodní kanál.

Zklamáním je letos pavilon USA, architektonicky nesourodý a nepřehledný. Ruský pavilon patří rovněž k největším a připomíná trochu startovací rampu. Jeho spodní vykonzolovaná střecha je však pokryta zrcadly, takže nepůsobí tak těžkopádně.

Zaujal japonský stánek, který konstrukčně vychází z tradiční dřevěné architektury šintoistických chrámů. Vstupuje se do něj jakousi variací zenové zahrady. Dřevo je rovněž materiálem dalších národních stánků.

Zvenku vypadá dobře „zubatý“ slovinský, ale s velmi konvenčně pojatou expozicí.

Velkorysý je pavilon Polska, jehož stěny tvoří dřevěné přepravní palety. Je to čistá a nápaditá architektura, v horní partii doplněná o nezbytnou zahradu.

Celodřevěný je i rozlehlý pavilon Estonska, který vychází z tradic skandinávské architektury.

Líbil se mi nevelký britský stánek (arch. Wolfgang Buttress), jehož kovová konstrukce je zcela transparentní, včetně skleněné podlahy vynesené nad terén. Je to taková variace na jejich pavilon v Šanghaji, který tehdy sklidil zaslouženou pozornost.

Originální je i pojetí pavilonu Sjednocených arabských emirátů, který tvoří dvě zprohýbané stěny, připomínající písečné duny. Navrhl ho známý britský architekt Norman Foster.

Velmi úspěšný je pavilon Brazílie, vlastně otevřená ocelová krabice, v níž je zavěšena zvlněná obří síť, což je atrakce zejména pro děti (arch. Arthur Casas).

Italský pavilon s perforovanými stěnami ve stylu dekonstruktivismu je samozřejmě ze všech největší, expozice je vtipná a logicky hojně navštěvovaná.

Bílý objekt Jižní Koreje není z venku nápadný, ale má podmanivou minimalistickou expozici s mnoha projekcemi, jež musela být velmi nákladná. Má bezesporu dokumentovat technický potenciál této země.

Obdobně je řešen i čínský pavilon se zvlněnou střechou, jehož hlavní atrakcí je sál s tisíci skleněnými krystaly, jež počítač neustále barevně proměňuje, takže vytváří abstraktní obrazy obřích rozměrů. Návštěvník toto barevné pole sleduje z ochozů.

Slováci postavili černou bednu s dřevěnými horizontálními pásy, která jako by z oka vypadla čs. pavilonu v Seville 1992, bohužel ho přeplnili množstvím nesourodých výtvarných děl.

Dobré jsou i stánky Rakouska, Německa nebo Chile.

Některé stánky jsou podstatně skromnější, jako třeba ten vietnamský, jehož stěny tvoří dřevěné koše s rostlinami. V malém prostoru zní živá tradiční hudba, což je docela milé. Některé objekty byly dokončeny až po zahájení výstavy, naposledy celkem očekávaně nepálský. Z firemních pavilonů asi nejvíce zaujme dílo známého amerického dekonstruktivisty Daniela Libeskinda ve tvaru jakési spirály s vyhlídkovou plošinou, kryté šupinami lososové barvy (pro firmu Vanke).

Mimo vlastní výstavní areál vznikl i zajímavýhotel tvořený dvojicí černých nakloněných věží, jehož autorem je známý francouzský architekt Dominique Perrault.

Celkově lze tedy opět konstatovat, že nějaké velké činy lze v takové kakofonii těžko očekávat. U návštěvníků i odborníků pak vítězí jednoduchost a čistota řešení.

Autorom článku je Zdeněk Lukeš, článok bol uverejnený v Neviditelnom psovi, ktorý sa okrem svojho širokého zamerania venuje aj architektúre.