Hana Puchová: Pevné vazby

Hana Puchová se narodila 15. dubna 1966 v Ostravě. Počátky její profesionální umělecké dráhy spadají do období studia na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze (1991–1997) v Ateliéru ilustrace a grafiky Jiřího Šalamouna a Ateliéru typografie u profesora Jana Solpery. V roce 1996 absolvovala studijní pobyt v Marseille. Autorka žije a tvoří v Ostravě a v současné době učí výtvarnou výchovu na Církevní základní škole Přemysla Pitra v Ostravě-Přívoze.

Hana Puchová prožila celý dosavadní život, s výjimkou studijních let, v Ostravě. Důvěrně zná její proměny v průběhu času, její ponurost, bezútěšnost, malost, ale i temnou romantiku a malebnost a především nutnost vybudovat si k ní vztah. Zde se setkala s řadou ostravských výtvarníků a literátů, kteří měli podobné názory a potřebu svobodné tvorby. Jednou z reakcí bylo založení umělecko-literární skupiny Přirození (1988–1992), která byla složená z umělců, jež působili v Ostravě mimo oficiální scénu. Během jejího působení se členy stali výtvarníci Daniel Balabán, Zdeněk Janošec Benda, Petr Pastrňák, Jiří Surůvka, Pavel a Helena Šmídovi i literát Jan Balabán, který se stal jedním z prvních a klíčových kurátorů autorčiných výstav. Hana Puchová patřila k blízkému okruhu přátel této skupiny.

Současná autorčina malířská tvorba je námětově zaměřena především na portréty a zátiší. Během studií se zabývala také krajinářskými motivy a žánrem. Příznačné jsou kaligrafické studie přírody (Dobrá na Šumavě, 1993), kde zachycuje magičnost dané krajiny (Černý kříž, 1993; Vltava a Nové Údolí, 1993). Hana Puchová se již v tomto počátečním období prezentuje jako autorka, která vidí a především maluje „obyčejné věci obyčejným způsobem“ a tím dosahuje „neobyčejných“ výsledků. K počátkům tvorby patří také studijní pobyt ve Francii v roce 1996. Kvaše, obměňující často jediné kompoziční schéma – pásovou frontální krajinu (Luminy, 1996; Vallon des Auffes, 1996) – ukazují nedotčenost přírody a její vytrženost z přítomnosti. Pro většinu děl francouzského pobytu, především u žánrových momentek (Děti hrající si na slepce; Děti s bundami naraženými na hlavy, 1996), je příznačná linie jako nosná funkce, přesnost linky, neobvyklá fauvistická barevnost a především klid, zasněnost a hravost.

Od počátku autorčina tvorba osciluje mezi kresbou a malbou, řada jejích prací vzniká za použití kombinovaných technik. K nejznámějším patří cyklus Oči hluboko dokořán (2004–2015). Jímavý příběh, kde se mísí lidské a bájné bytosti, které narážejí na osamělost, nepochopení a vztahovou prázdnotu. Zároveň potvrzuje autorčinu schopnost vytvořit jednoduchými často primitivistickými výtvarnými prostředky až básnickou vizi. Cyklus provází divoká romantika a osudovost.
Klíčovými tématy její tvorby jsou portréty a zátiší. Obsáhlým malířským cyklem otevírá cestu pomyslného návratu k rodinnému portrétu. Malby v nás mohou vyvolat pocit nostalgie, který známe se starých fotografií, kde se mísí ostych i pousmání nad jímavým kouzlem dávno minulého a občas také smutek. Nejedná se však o patetické a bezduché zachycení vzpomínek. Postavy vložené do lapidárně malovaného prostoru mohou působit jako naivní, rustikální a primitivní. Je zde soustředěná přímočarost, která v sobě nese něco neproniknutelného, tajemného. Tvarová kompaktnost a důmyslná barevná modelace, kde převládá modř, propůjčuje obrazu Jan a Daniel (2010) spirituální symbolický rozměr. Portrétované matky postrádají kanonickou krásu, přesto jsou krásné jiným úhlem pohledu, jakousi jímavou krásou gotických Madon a posvátností obyčejnosti (Karla a Mikoláš, 2011; Šárka a Frida, 2017). V portrétech je určitá slavnostnost a rozechvění, která se z portrétovaných přenáší do portrétu (Jiří a Nina, 2017). Enigmatická scéna pozadí umocňuje sledování děje v prvním plánu, kde probíhá soustředěné veristické zpodobnění postav s různými detaily a „atributy“ – tetování, papoušci (Ilona a Jirka, 2016) nebo něžná hračka v podobě kočky (Dita a Viktorka, 2012). Ke slovu se dostává schopnost využít každý odpozorovaný detail jako „stigmata“ na ruce, která jsou prozaickým kousnutím žáka mateřské školy (Nina, 2017). Je tu mlčenlivý klid, pousmání a harmonie, ale také statičnost, opuštěnost a ono tiché zastavení času, který portrétovaným mimo obraz neúprosně běží. Hana Puchová tvoří ojedinělou genealogii svých přátel a postupně také jejich dětí.

Výjimečnost pohledu a hloubku invence dokazuje také v rámci zátiší. Hana Puchová jakoby putováním v čase obnovila kouzlo a krásu květinových zátiší. Často maluje osamělé květiny ve skleněné váze, kde je zdůrazněná symetrie podle vertikální osy – pomocí větších kusů s vysokými stonky – narcis, lilie. Na první pohled některé kytice působí jako těžké a nelyrické. Při bližším pohledu, podobně jako u řady dalších autorčiných děl, začneme vnímat její technickou dovednost, tvarovou něhu a křehký půvab vegetativních forem. Výtvarně vychází z jevové reality, která zároveň vynáší utajený život prostorových věcí na jejich povrch. Květiny ve váze přestávají existovat jako část skutečnosti, proměňují se ve schéma podobně jako další předměty novodobých vanitas – zubní pasta, mobil, láhev s minerálkou a jiné každodenní předměty. Zátiší se rovná klidu a jako obraz objevuje statické kvality přírody a věcí. Tímto pohledem jsou viděny osobní zážitky, nenáročné, intimní spíše smutné než veselé, které promítnuty před diváka přesvědčují o stereotypech každodennosti pomocí často se opakujících prvků – pasta, sprej, odložený prsten, hřeben, parfém mobil, teploměr atd. (Teploměr, 2010). Časté je minimalistické pojetí ve spojení s monotónní barevností, které působí až metafyzicky (Bez názvu, 1999). Mimo květinová zátiší se zabývá dalším pozapomenutým tématem a tím je hospodářské zvíře. Pro výtvarné umění znovu objevila tiché kouzlo a odevzdanou něhu zvířat se smutným údělem (Malá, 2014). Za určitý druh zátiší můžeme považovat také cyklus bytů či pokojů, který vznikal mezi léty 2002–2006. Opět je zde reálná skutečnost, která je příznačná pro celou tvorbu Hany Puchové. Ukazuje podstatu a magii obyčejných prostých věcí a událostí, což činí její tvorbu empatickou a ojedinělou. Tak je tomu i v případě bytů. Prvním popudem byla představa, že byt je vlastně také určitou krajinou, kterou člověk obývá. Vznikl ojedinělý cyklus bytů zabydlených a obydlených skutečnými lidmi. Můžeme je opět vnímat v několika rovinách. Jako vztah k prvotním a niterným potřebám člověka, protože byt či pokoj je svrchovaným územím. Nebo také jako bezpečné území a poslední ostrov před šedivým a smutným životem „venku“. Jsou to sondy do intimity každého jedince formou výmluvné zkratky, mohou v nás evokovat „byty pro panenky,“ ve kterých se pohybují oživlé panenky, něžné a křehké (Benda, 2002). Vynikají kompoziční přehledností a zároveň v sobě nesou nezastupitelnost konkrétního člověka (Hana, 2003), ale také určitou sociologickou sondu – dobový nábytek, zařízení. Je zde verismus Neue Wilde a biedermeierovské kouzlo bizarnosti věcí, které doma s láskou hromadíme (Láďa, 2004).
Tvorba Hany Puchové, která je také ilustrátorkou a autorkou komiksů ukazuje, že lavíruje mezi zdánlivě přísnou a přímočarou realitou, se kterou urputně a tvrdohlavě v dlouhém tvůrčím procesu maluje svět lidí, zvířat a rostlin a vzápětí tuto „drsnost“ zjemní drobným a něžným detailem, který poodhalí její vlastní pochyby, plachost a citlivost. /Renata Skřebská/