Jirka Skála - Žánry každodennosti

Výstava / 9. 3. – 9. 4. 2017
Kurátorka / Tereza Velíková

Jiří Skála představí v galerii Entrance výstavu fotografií, což vzhledem k jeho participativním konceptuálním konstrukcím posledních let může vyznívat překvapivě. Svoje oblíbené téma proměny práce a volného času zpracoval do fotografických cyklů, které se navíc daleko více týkají jeho osobní motivace a skepse vůči svým vlastním metodám. Zjednodušeně řečeno, Jiří Skála dělá výstavu o Jirkovi.

Jiří Skála se během studia doktorského programu na Akademii výtvarných umění v Praze dostal k tématu proměny práce a volného času, které zpracovává ve svých mediálně kombinovaných instalacích, často pracujících s literárním výstupem či filmovým záznamem. Tyto konceptuální konstrukce posledních let navíc většinou aktivně pracují s divákem. Skálovo zkoumání a definování pracovních i volnočasových aktivit se logicky postupně stále více promítá do jeho osobního života. Sám sebe používá jako jeden z možných testovacích vzorků. Snaží se pochopit své vlastní rozdělení a trávení času a pomáhá si tak i jasným pojmenováním jednotlivých složek ve svém počítači. A možná stejně jako si nutkavě potřebuje přerozdělit svůj osobní pracovní prostor, začíná být skeptický ke svému vlastnímu pojetí participativního umění, které si potřebuje redefinovat.

Výstava fotografií v galerii Entrance se formálně odklání od Skálovy předchozí tvorby. Sociologicko-psychologický moment, který je jeho tvorbě vlastní, však přetrvává i v této instalaci, i když se daleko více dotýká jeho vlastní osoby. Na jemně schizofrenních, až obsesivních fotografiích mluví sám k sobě nebo se snaží o několikeré zobrazení téhož, aby tak zdůraznil rozpolcenou naléhavost, s jakou tyto snímky vznikaly.

V jednom ze dvou cyklů fotografií Skála možná podvědomě zúročil svůj zájem o divadelní dělnické spolky 1. republiky, které s oblibou v rámci proletářského a agitačního divadla využívaly žánr živého obrazu, zpracovaného jako fotografické scény rozličných výjevů skutečného světa. Skála sice zaranžoval daleko strožejší a jednodušší výjev, ve své nadreálnosti a mnohosti je však podobně intenzivní. Druhý cyklus zase pracuje s jakýmisi sebemotivačními hesly mířícími přímo na "Jirku". I tady je důležitá intenzita opakování, stejně jako síla rozkazovacího způsobu. Tyto direktivní nápisy však zároveň odkazují na svou vlastní pomíjivost, když jsou psány křídou na omyvatelné tabuli.

Tyto pracovní postupy nejsou ve Skálově tvorbě ničím novým, a proto ani tato výstava není co do média takovým překvapením, jak by se mohlo na první pohled zdát. Svou osobitější formou je ale jasnou manifestací "Jirkova" nejsoučasnějšího osobního rozpoložení.