Shell Game

Divák se v rámci přehlídky stává součástí objektových instalací, videoprojekcí, snímání, přenosů a procesuálních, místo-specifických dějů, založených na principech prostoru, geometrie, světla, zvuku, organických a chemických procesů.

Ján Gašparovič (1981) ve vystaveném projektu navazuje na svůj dlouhodobý výzkum světelného vlnění jako součást elektromagnetického spektra nebo tepelné energie ve vztahu k lidskému organizmu.

Matej Gavula (1972) představuje sérii videoprojekcí z posledního období, zachycující optické hry spontánních přírodních dějů či fikce, v kombinaci se skupinou objektů Éter z kovu, skla a akrylátů, která vznikla v první polovině 90.let (1993 - 94).

Jonáš Gruska (1990), v jehož centru zájmu je výzkum psychoakustických vlastností zvuku a terénní nahrávání vytváří v MeetFactory site-specific zvukovou instalaci, reagující na tonalitu výtahu.

Daniel Grúň (1977) vstupuje do projektu nahrávkou vlastního literárního textu - fiktivních milostných dopisů, které ve zvukově-prostorové smyčce navozují dojem časoprostoru mezi dvěma fázemi vztahu.
Výstavu metaforicky během otevření doprovází performance Sleight of Hand

Romana Ondáka (1966), odkazující na hru Shell Game, která je založená na triku a získání důvery okolojdoucích. Performance a její obsah, nebo samotná shell game, která zároveň představuje název výstavy, můžeme v přeneseném smyslu chápat také jako zpytování víry v samotné umění, v to, co představuje a co v něm spatřujeme.