Tomáš Bárta: Plán sedimentu

Sedimentace je ale částí širšího geologického procesu utváření sedimentárních hornin. Prvotní etapu různých forem zvětrávání obnažených hornin následuje etapa eroze, tj. postupné narušování a především transport vznikajících zvětralin. K usazení, depozici transportovaných fragmentů původní horniny dochází v místech poklesu energie sytému, v místech tzv. sedimentárních pánví či pastí jakými jsou delty řek, návětrné či závětrné strany překážek, oceánská dna či ledovcová koryta. V těch může působením dalších sil docházet k přeměně původní materiálové struktury nespojitých vrstev sedimentů a jejich konečným zpevněním – k diagenezi. 

Analogicky se dá přemýšlet i o usazování jiných forem, o usazování idejí, myšlenek, o usazování společenských, intelektuálních a jiných metabolitů, o usazování různých forem praxí a činností, o sedimentaci stylu a sedimentaci absence stylu. Principem analogie si proto můžeme pomoci i k metafoře města jakožto sedimentárního útvaru a architektuře jako konkrétní sedimentární pasti. A právě urbánní prostředí a architektura stojí ve středobodu zájmu Tomáše Bárty.

Bárta dlouhodobě a kontinuálně zpracovává a rozšiřuje svůj obsáhlý archiv různých záznamů městských zásahů, stop a konkrétních probíhajících procesů proměny charakteru městské krajiny a architektury. Všímá si jak ideových manipulací s veřejným prostorem, tak i přímých pracovních dělnických zásahů. Gesto rozkopávané silnice je pro něj stejně silným aktem vůle a vědomí jako vnoření plastových oken do prvorepublikové funkcionalistické vily. Tomáš Bárta prozkoumává formáty tohoto vědomí, principy zanášení, zakrývání původních forem (stylu a slohu), které pak volně interpretuje, formálně rozvádí a moduluje ve svých pracích.

Neusiluje však o nějakou ideologickou kritiku či normativní reflexi stavu a způsobů přetváření městského architektonického prostředí. Věnuje se formálnímu a materiálovému experimentu, hledání původní formy per se, tvarosloví čistých forem. Čistá forma je něčím, co je dnes ukryto pod povrchovou vrstvou, je to podloží sedimentárního pole nánosu necitlivých zásahů, přestaveb a aplikace nevhodných funkcí. Transformováním vypozorovaných principů a snahou se s nimi vypořádávat výtvarnou formou se pouští do jistého druhu kreativní archeologie ryzích forem.

Archeologické praktiky modeluje Tomáš Bárta různými technikami odstraňování materiálu, ale i vhodně vyhledaným materiálem či vizuálním symbolem typickým pro dnešní veřejné prostředí a prostranství. Pro aktuální sérii si proto volí dva výrazové prostředky: užití výrazného odstínu žluté barvy a metodu transportu a usazení typicky urbánního materiálu, jakýsi princip přenosu informace z prostředí.

Žlutá je zde reprezentantem nevědomých, devalvujících praktik zacházení s původními vrstvami ryzích forem a současně mocným nástrojem vizuální komunikace, který je těžké „přepsat“ méně invazivním tvaroslovím. Stejně tak ale funguje i jako základní bazální vrstva, podklad a podmínka možnosti vrstvení vůbec. 

Z městského prostředí Tomáš Bárta přenáší dva rozdílné fragmenty: několik druhů kopírovacího papíru a instalaci doplňuje nejjednodušší, bezpříznakovou krycí sítí na lešenářské konstrukce. Síť, prvek vnějšího prostředí vztahující se primárně k metodám rekonstrukcí a přestaveb, podporuje úspornou architekturu výstavu, dotváří její myšlenkový reliéf, ale nevystupuje popisně: je spíše aktivním malířským gestem, strategií řešení možností současného obrazového formátu. Kopírovací papír, naopak coby prvek vnitřního města, element prostoru „administrativy za zavřenými dveřmi“, slouží jako model archeologického obnažování původních forem. Tomáš Bárta v kolážovaných rastrových monochromech odmazává kopírovací pigment a odkrývá hypotetické základní geometrické tvarosloví ukryté pod jeho nánosem. 

Bárta tak pokračuje ve svých snahách o logicko-estetické řešení možností práce s čistými formami. Dílčí výstupy, které ve svých obrazech, kresbách či objektech nabízí, se nemusí omezovat jen na hypotézy o povaze architektonických forem, ale mohou posloužit i jako ilustrace otázek dějin uměleckých forem vůbec. 

Architektura má jakousi zvláštní gravitační sílu. Přitahuje, snad jako žádné jiné „médium“, obrovské množství ne-forem a neslučitelných funkcí: odpadů a úlomků z ostatních kreativních oborů, stejně tak jako slepé uličky a omyly své vlastní současnosti a historie. Společenské prostředí dnešních globálních estetických standardů, etických, praktických či ekonomických imaginací vytváří příliš hrubé síto, jehož oky většina těchto ne-forem propadá a usazuje se nejen na vnějších fasádách promyšlených domů a budov. Původní formy coby kanály komunikace původně navržených funkcí a standardů veřejného prostoru jsou ucpány a nestačí odvádět přívaly dopadajícího balastu. Zaměření Tomáše Bárty není v tomto ohledu kritické: svými metodami se naopak pokouší nalézat postupy znovuzprůchodňování cest k původním formálním řešením a podobám. V dřívějších projektech užívaný motiv sítě (coby metafora struktury či systému), zdá se, nahrazuje téma síta – jakési společenské praxe, která může inteligentní diskuzí oka síta zjemňovat a precizovat tak jeho rozlišovací schopnost. Cesty k původním formám pak můžou zůstat pootevřeny.

Pavel Kubesa