Václav Krůček - SHIRIN

Ateliér Intermediální konfrontace č. 207, UMPRUM od 17:30-20:30 
Prezentace autora, komentovaná prohlídka a dernisáž výstavy v úterý 4. 12. 2018 v učebně č. 411, UMPRUM, od 16:10
Trvání výstavy od 28. 11. do 4. 12. 2018

Projekt, který Václav Krůček v Galerii 207 představuje, je součástí doktorské disertační práce na katedře filmových studií UK nazvané Intuice a vakuum filmového obrazu. Jedná se o autorskou galerijní inscenaci tématizující odkaz filmu Shirin, významného iránského režiséra Abbáse Kiarostamího z roku 2008. 

Abbás Kiarostamí. Shirin.

Tváře jednotlivých žen ve filmu Shirin, pozorující v potemnělém kinosále film, který nikdy neuvidíme ani nezahlédneme, jsem se rozhodl rozšířit o utajený obraz žen samotných. Na projekční ploše stěny vlastně tyto ženy pozorují projektor a v úzkém zrcadle pod ním je jen občas a částečně zahlédneme. Virtuální mimoobrazový prostor filmu, který ženy sledují, jsem se v tomto projektu rozhodl rozšířit o reálné, optické mimoobrazové pole. Projekt je součástí širšího kontextu, který poukazuje na fakt, že v epoše devalvace obrazu a slova může být prospěšné chápat obraz nikoli jako pomíjivou iluzi, ale jako realitu tušeného.

Film nazvaný Shirin (česky také Shírin) natočil v roce 2008 významný iránský režisér Abbás Kiarostamí (1940-2016). Film trvá 1 hodinu a 31 minut a kromě krátkého úvodu, v kterém divák pozoruje stránky starého perského rukopisu, který popisuje tragický příběh prince Khusrawa a princezny Shirin, sleduje celý film jediný experimentální koncept – statická kamera je namířena pouze na tváře iránských hereček různého věku (včetně jediné francouzské herečky Juliette Binoche), kterých se před kamerou vystřídá postupně 110 (některé z nich opakovaně) a to přibližně v minutových intervalech. Jednotlivé tváře žen sledují v  kinosále projekci filmu, který ovšem ani jednou nezahlédneme, neboť jakýkoliv protizáběr je vyloučen. Můžeme se tedy, podle reakce v jejich obličejích a zvukové stopy, pouze domnívat, co film asi zobrazuje. (Během natáčení herečky pozorovaly pouze nehybný obraz a vybavovaly si jen vlastní vzpomínky). „Sledovaný film“ tedy existoval ve filmu pouze zdánlivě ve virtuálním prostoru mimoobrazového pole za kamerou a v představách hereček. Tento koncept v podstatě rozšiřuje problematiku absence protizáběru, který je v běžných filmech z důvodu logického plynutí příběhu nepostradatelný. Chybějící protizáběr se vyskytuje už v Kiarostamího předcházejících filmech – postavy v nich většinou hovoří s někým, koho momentálně nevidíme, nebo kdo se objeví později. 

Projekt, který představuji v Galerii 207 je součástí doktorské disertační práce na katedře filmových studií UK nazvané Intuice a vakuum filmového obrazu.