Zasypaný kostol - víťazná práca študentskej súťaže Ješted v kleci

Dielo predstavujeme s originálnym autorským textom:

Předmětem mojí diplomové práce je vytvoření cesty - spojení s místem, jež zmizelo v důsledku důlní činnosti. Toto spojení navrhuji v tělese Radovesické výsypky mezi jejím povrchem a kostelem Všech svatých, který jako jediná nestržená stavba již neexistující vesnice Radovesice byl v roce 1983 vyplněn skrývkou a následně zasypán. V projektu se snažím rozvinout vizi vyhloubení, zafixování a následného zpřístupnění kostela. Práce si klade za cíl vytvořit místo dotyku s naší pamětí – memento.

Zasypávání kostela

Tato událost je jedna z mnoha, které se odehrály v Severních Čechách, kdy mizely nejen sakrální stavby, ale i celé vesnice v důsledku těžby hnědého uhlí. Doly postupně pohlcovaly krajinu a mnohá místa přetvořily v pustinu. Jedním z takových míst byla i obec Radovesice s kostelem Všech svatých zasypaných ohromným tělesem důlní skrývky tzv. Radovesické výsypky.

„Byla polovina března, den byl pošmourný, nebylo na něm nic zvláštního. Od samého rána se studený vítr opíral do lidí, krčících se do tlustých pracovních kabátů. Pod námi, přímo pod dlouhým výložníkem, ještě stál kostel. Kolem bylo ticho, pasovka se ještě nerozjela a v konstrukci zakladače si jen vítr pohvizdoval. Mezi lidmi se dalo tušit napětí. Ke sluchu řidiče Michala Barny, který sedět v kabině, dolehlo vzrušené Volání: chlapí, už to brzy spustí. Ale opět klid, dlouhé chvíle ticha ve vznášejícím se oparu, do něhož začalo Vrhat ranní slunce svazky svých paprsků. A pak se z náhorní plošiny ozvaly motory. Vysílačkou vydal řidič poslední povely, pás výložníku se pohnul a vystřelil několik kusů zeminy, které tam ještě zbyty, pár metrů od kostelních zdí. A už se výložník otřásá přívalem balvanů a hlíny, hukot zesiluje. Bagry na druhém konci pásu, několik kilometrů odtud, už začaly hrabat. Vzduch je prosycen rachotem a prachem. Výložník se otáčí a zamina dopadá na kostel a drtí jeho zdivo. Pomalu a navždy mizí pod tíhou ohromného množství materiálu. Za několik hodin už není ani stopy po kostelu, jehož Věž již zdáli oznamovala, že zde jsou Radovesice. Nejsou ani Radovesice, není ani jejich kostelík se štíhlou věží. Oči lidí ze stroje ještě jednou přehlédly nasypané hromady. S pohnutím hleděli na své dílo. Tam někde hluboko zůstal a už ho nikdo nikdy neuvidí. A bylo na nich vidět, jakoby pociťovali vinu, že udělali něco špatného."

Karel Kolář
kronika kolektivu zakladače Z79 - přepis

Místo

Radovesická výsypka měla donedávna surový charakter. Její vějířovitá struktura, determinovaná pohybem zakladače, nesla industriální stopu. Severočeské doly, které jsou jejími vlastníky, se však rozhodly pro „maskující“ koncepci revitalizace, zahlazení stop. Výsypka je postupně zavážena ornicí. Vzniká krajina, která možná jednou splyne s okolím. Zároveň však vzniká krajina umělá, místo bez paměti, místo s amnézií. Zůstal tu jen kostel hluboko pod zemí. Skrze něj se pokouším tuto paměť vrátit.

Popis cesty

Procházím se po zvláštně tvarované krajině. Cítím, že je tu něco špatně, působí uměle.
Míjím stožár. Je subtilní. Sloup. Vertikála

Nedaleko od něj vidím zářez v zemi. Je to dlouhá betonová rampa. Svádí mě sestoupit pod zem. Vstup. Horizontála.

Docházím k industiální konstrukci, připomíná jeřáb. Je v ní výtah. Sjíždím do podzemí. Vystupuji z výtahu do stísněného prostoru, procházím úzkým otvorem.

Oči si zvykají na přítmí. Zjišťuji, že se ocitám v ohromném prostoru. Objevuje se v něm průčelí kostela s věží. Před kostelem.

Vstupuji do kostela. V presbytáři dopadá na zem paprsek světla. Dotyk.

Podklady: Adam Kössler