Repliky, kopie, dostavby…

Máme dnes právo obnovovat zmizelé skvosty světové architektury?

Významná a všeobecně oblíbená stavba nebo její důležitá část zmizí během válečného běsnění, vinou požáru nebo třeba zanedbané péče. Má být postavena znovu? Pokud ano, tak jako přesná tvarová i materiálová kopie? Nebo spíše replika - tedy vzhledově přibližně odpovídající originálu, ale realizovaná soudobou technikou a s využitím současných stavebních materiálů?

To je zajímavé téma, které přesahuje oblast architektury, urbanismu nebo památkové péče. Ostatně i v odborných kruzích má své podporovatele, ale také - především mezi architekty - zaryté odpůrce. Ti často stavbu replik označují za netvůrčí čin a prosazují raději realizaci soudobé architektury. Přiznám se, že já tak jednoznačný názor nemám. A replik i kopií je možná mnohem víc, než se zdá. Vyhoří-li někde na venkově věž barokního kostela, zpravidla se hned začne pořádat sbírka na stavbu věže nové, ale tvarově a materiálově odpovídající té původní. Nikoho to přitom nepřekvapí. Víte, že i slavná ikona Benátek - štíhlá, téměř stometrová kampanila na náměstí sv. Marka - je novodobá kopie? Nebo spíš replika, protože po zřícení v roce 1902 byla nová věž, postavená o deset let později vyztužena betonovou vnitřní konstrukcí. Ostatně autenticitu staveb někde ani nelze zachovat. V Japonsku musí pravidelně vyměňovat dřevěné prvky šintóistických i buddhistických chrámů, protože ve vlhkém klimatu podléhají tyto prvky po několika dekádách zkáze.

Najdeme i kuriozitu: slavný německý architekt a propagátor českého baroka Friedrich Ohmann, který působil v devadesátých letech devatenáctého století v Praze, postavil dle původních plánů Kiliána Ignáce Dientzenhofera v Kutné Hoře kapli, kterou její původní autor už realizovat nestačil. Původním projektem se však inspiroval jen volně.

A jak je to dnes? Příklad z nedávné doby najdeme na Malostranském náměstí. Cenná pozdně renesanční budova bývalé radnice přišla o celou horní partii - tedy věže a štíty - v první čtvrtině předminulého století. Naštěstí se zachovaly originální plány, a tak bylo možné stavbě vrátit původní podobu. Než se tak stalo, vedly se ovšem mezi památkáři i architekty vášnivé diskuse. Jedni argumentovali, že je třeba respektovat současný stav, na který si již generace zvykly, druzí poukazovali na celkovou kompozici stavby i náměstí. Podobné dilema řešili před asi dvaceti lety v Rakousku. V areálu léčebného ústavu v Purkersdorfu u Vídně stojí slavný pavilon, který v roce 1906 navrhl jeden ze zakladatelů vídeňské secese, brtnický rodák Josef Hoffmann. Později ho však přestavěl další významný představitel tohoto stylu (pro změnu krnovský rodák) Leopold Bauer. Má být navrácen původní vzhled této budově, jedné z prvních moderních evropských architektur? Nebo máme respektovat pozdější funkční úpravy, které mají také svou hodnotu? ptali se vídeňští experti. Nakonec se přiklonili k první variantě a asi byl jejich závěr v tomto případě správný.

I v naší době dojde čas od času k realizaci replik a kopií celých staveb. Často k tomu - asi logicky - dochází v Německu, kde bylo během války zničeno nejvíc památek. Stačí uvést jen drážďanskou operu architekta Gottfrieda Sempera, z níž se zachovalo jen pár kamenů, pietně vsazených na původní místa průčelí. V Moskvě byl zase znovu vztyčen chrám Krista Spasitele, stržený v neblahé éře stalinismu. Poláci začali v padesátých letech s obnovou části varšavského Starého města - tam šlo o repliky, jen přibližně napodobující tvar původních domků. Byl v tom i protest polských obyvatel proti cizorodé urbanizaci města ve stalinském stylu, prováděné ruskými projektanty. V jiném válkou těžce poničeném městě - holandském Rotterdamu - byla před časem postavena replika legendární umělecké kavárny z dvacátých let Café De Unie, kterou původně ve formách skupiny de Stijl navrhl J. J. P. Oud. Původní místo však již bylo obsazeno jinou budovou, a tak stojí Café de Unie za rohem a je dnes snad ještě populárnější než před válkou. Španělé zase znovu postavili budovu, kterou kdysi krátce po dokončení hloupě zbořili, aniž tušili, že ničí klíčové dílo světové moderní architektury. Ano, jedná se o německý pavilon pro světovou výstavu v Barceloně z roku 1929 od Ludwiga Miese van der Rohe, který paralelně postavil v Brně stylově obdobnou vilu Tugendhat (tu jsme si naštěstí stačili ještě včas opravit).

A nejznámější domácí replika nebo kopie? Asi Zemanova kavárna v Brně, raně funkcionalistická stavba Bohuslava Fuchse z poloviny dvacátých let. Ta původní zmizela před pěti dekádami v souvislosti s výstavbou nedalekého Janáčkova divadla. S likvidací se ale Brňané nikdy nesmířili, a tak si budovu v parku postavili znovu - a dodejme, že je dnes stejně populární, jako byla kdysi. I dnes se objevují nápady postavit znovu komunisty zbořené těšnovské nádraží a samozřejmě obnovit v původním stylu vyhořelé západní křídlo Průmyslového paláce v Praze.

Příkladů by se jistě našlo více a uvažovat lze i o realizaci staveb, které zůstaly jen na plánech – jakýchsi novodobých "kutnohorských kaplí". Kdysi mne napadlo, že by ve Zlíně stálo za to postavit domek, který pro Baťovo město kdysi navrhl slavný Le Corbusier. Uvažoval bych i o nadčasovém kostelu Jana Sokola pro pražské Záběhlice z konce třicátých let… Ale pozor, s replikami, kopiemi i stavbami realizovanými dle starých, nikdy neprovedených plánů se musí zacházet velmi, velmi opatrně, neboť výsledky takových experimentů nemusejí být vždy dobré.

Autorom článku je Zdeněk Lukeš, článok bol uverejnený v Neviditelnom psovi.