Česi na Slovensku

V minulých dílech našeho miniseriálu k výročí republiky jsme si představili práce architektů narozených na Slovensku v českých zemích. Nyní se recipročně seznámíme s českými architekty, kteří dlouhodobě působili u našich východních sousedů. V dnešním článku si připomeneme čtyři osobnosti, které navrhly řadu zajímavých staveb. Jejich tvorbu formoval fenomén slovenské architektury Dušan Samo Jurkovič.

Nejstarší z nich byl architekt a stavitel Jan Pacl (1877-1938). Tento absolvent stavební průmyslovky působil nejprve v Praze, kde je jeho dílem například dvojice modernistických domů s ateliéry Josefa Mařatky a Antonína Slavíčka v ulici Na Výšinách v Bubenči, jejichž průčelí projektoval Kotěrův žák Jan Mayer, nebo školní areál na náměstí Svobody v Bubenči. Pacl se spřátelil s Dušanem Jurkovičem a společně pak založili projekční ateliér v Bratislavě, v němž navrhli ve dvacátých letech řadu budov ve slovenské metropoli nebo Turčianském sv. Martině. Samostatným Paclovým dílem byla letní rezidence T. G. Masaryka v Bystričce u Martina. Jde o sice poněkud těžkopádnou, ale pohodlnou vilu s velkou zahradou, kterou její současný majitel pietně upravil, včetně části interiérů, v nichž najdeme i několik plečnikovských detailů z Pražského hradu - např. kliky ve tvaru šakalích hlav.

Dalším Čechem působícím na Slovensku byl architekt František Krupka. Ten se narodil ve Skutči na Chrudimsku v roce 1885. Studoval nejdříve v Praze, poté na vídeňské Uměleckoprůmyslové škole, tamní technice a v mistrovské škole prof. Friedricha Ohmanna na umělecké akademii. Pak asistoval Ohmannovi na úpravách nového císařského paláce v Hofburgu. Poté se přestěhoval do Bratislavy, kde získal místo v nově založeném Památkovém úřadu, kde byl jeho šéfem Dušan Jurkovič. Tomu pak asistoval na prováděcím projektu mohyly Milana Rastislava Štefánika na Bradle. V roce 1922 si založil v Bratislavě vlastní projekční kancelář. Krupka pak získal významné zakázky na stavbu budovy policejního ředitelství a zejména Slovenské univerzity (dnes Univerzita Komenského) na Šafárikově náměstí. Obě stavby byly pojednány ve stylu moderního klasicismu a patří k významným dominantám slovesné metropole. Další stavby pak navrhl Krupka do Užhorodu na Podkarpatské Rusi. Byly to budovy Zemského úřadu a Národní banky, která svým pojetím nápadně připomíná Engelovy dejvické paláce v Praze. Na výzdobě těchto staveb se podíleli čeští sochaři, např. Břetislav Benda. Autor této stati před časem obě stavby navštívil a byl potěšen, že jsou udržovány ve velmi dobrém stavu, včetně všech původních detailů. František Krupka zemřel v roce 1963 v Praze.

Třetím projektantem byl petrovický rodák Josef Marek (1889-1965). Ten po studiích na brněnské průmyslovce prošel praxí u Dušana Jurkoviče a pak se stal posluchačem Jana Kotěry na pražské akademii. Poté se přestěhoval na Slovensko, kde působil v Bratislavě a Trnavě. Jurkovičův vliv nezapře jeho evangelický kostel v Trnavě. Jeho pozdější tvorba je již ovlivněna funkcionalismem, jak je patrné na poštovní budově tamtéž nebo bytovém komplexu Avion ve slovenské metropoli. Po válce se Marek věnoval převážně urbanismu, poslední léta svého života strávil v Brně.

Nejmladším z této čtveřice byl Plečnikův oblíbený žák z pražské uměleckoprůmyslové školy Jindřich Merganc.Ten se narodil v roce 1889 v Žamberku. Po skončení první světové války odešel do Bratislavy, kde navrhl ve spolupráci s dalším Čechem Otmarem Klimešem ve stylu národního dekorativismu několik staveb, na nichž je patrný - zejména v detailu - vliv jeho učitele. Tak jako většina Plečnikových žáků i Merganc postupně přechází k avantgardnímu funkcionalismu, jak je patrné na Dvořákově bratislavské vile nebo lázeňském hoteluPalace v Piešťanech. Nejvýznamnější realizací je Kochovo sanatorium v Bratislavě z let 1928-1930, na němž Merganc spolupracoval s Dušanem Jurkovičem. Toto významné dílo spojuje prvky tradiční architektury s avantgardními motivy. Po válce pracoval Jindřich Merganc v bratislavském Spojprojektu. Zemřel ve slovenské metropoli v roce 1974.

Čtveřice českých architektů, působících v meziválečném období na Slovensku, patří k výrazným osobnostem tamní kulturní scény. U nás je bohužel jejich dílo málo známé a zasloužilo by si jistě větší pozornost.

Autorom článku je Zdeněk Lukeš, článok bol uverejnený v Neviditelnom psovi.