Slovenští architekti v českých zemích: Dušan Samo Jurkovič

Letos si připomínáme 100 let od vzniku Československé republiky a další kulatá výročí. K tomu prvnímu dnes začínáme v orientaci nový miniseriál. Jeho tématem budou práce slovenských architektů v Čechách, na Moravě a ve Slezsku a pak recipročně díla českých architektů na Slovensku. První díl bude věnován Dušanu Samovi Jurkovičovi (1868 Turá Lúka - 1947 Bratislava), bezesporu nejslavnějšímu Slovákovi mezi projektanty, a jeho stavbám na našem území.

Na území Slovenska nebyla až do druhé světové války žádná škola, kde by se dala studovat architektura, nepočítáme-li stavební průmyslovku v Prešově. A tak mladí adepti oboru odcházeli do Vídně, Budapešti nebo Prahy. Většina se jich pak vrátila domů. To byl nakonec i Jurkovičův případ. Ten však naštěstí po absolutoriu vídeňských studií na Státní průmyslové škole u prof. Camilla Sitteho a krátké praxi v Martině, kde se zajímal o místní lidovou architekturu, odjel do Vsetína a později se usadil v Brně. Do Bratislavy pak odešel až na prahu dvacátých let, a tak většinu staveb ze svého vrcholného období zanechal v Čechách a na Moravě. Výjimkou je jen Slovenský dům ve Skalici poblíž moravských hranic. Pro Jurkovičovu tvorbu tohoto období je příznačná inspirace lidovou architekturou, ale také anglickým hnutím Arts and Crafts, které propagovalo moderní pohodlné bydlení v kontaktu s přírodou, a také vídeňská secese, zejména práce okruhu Otta Wagnera. Všechny tyto tendence byly blízké i vůdčí osobnosti české architektonické scény Janu Kotěrovi, který se s Jurkovičem spřátelil, podobně jako výtvarníci Mikoláš Aleš, Jožka Uprka a další. Svérázná tvorba slovenského projektanta uchvátila i řadu dalších osobností v Evropě. Ti oceňovali zejména jeho fantasii i dokonalou znalost lidové architektury a její transformaci do osobitých děl.

Jurkovič vytvořil svá nejvýznamnější díla na území Moravy, dále na Náchodsku v Čechách a pronikl i do Prahy. Velký ohlas mu přinesla už raná díla z let 1898-1905: dřevěné sruby na radhošťských Pustevnách, křížová cesta na vrchu Hostýně, nedokončený lázeňský areál v Luhačovicích nebo vlastní dům v Brně (Morava), dále Bartelmusův letní dům, adaptace mlýna Peklo a úpravy zámku v Novém Městě nad Metují (Náchodsko). Složité tvarosloví i výrazná barevnost jsou pro toto období příznačné. V interiérové tvorbě se však objevují i vážnější tóny ovlivněné střídmým designem architektů proslulých uměleckých dílen Wiener Werkstätte, zejména brtnického rodáka Josefa Hoffmanna, jak je to patrné na některých interiérech novoměstského zámku. V následující éře se poněkud divoká Jurkovičova tvorba zklidňuje, secese je na ústupu a nahrazuje ji střídmá moderna, i když folklórní motivy přetrvávají. Poněkud nedoceněnou stavbou je Škardův činžovní dům v Brně, ovlivněný pozdní tvorbou Josepha Marii Olbricha. Patří sem i dvě pražské vily z let 1907-1908 - dr. Jana Náhlovského v Bubenči a Josefa Poledne v Braníku (ta byla bohužel později přestavěna). Mimořádným dílem jsou i Jurkovičovy válečné hřbitovy v Haliči, které byly nedávno pečlivě rekonstruovány. Ty leží na území dnešního Polska v podhůří Vysokých Tater. Poslední prací slovenského architekta na našem území je Jiráskova turistická chata s rozhlednou na vrchu Dobrošov u Náchoda. Její projekt vznikl už před válkou, ale vystavěna byla až ve dvacátých letech.

Po skončení první světové války se Dušan Jurkovič přesunuje na Slovensko. Získává mimořádnou zakázku na projekt mohyly generála Milana Rastislava Štefánika na Bradle. Tento kamenný monument sice vychází z principů architektovy tvorby, ale představuje již odklon od folkloru k modernímu klasicismu v intencích dalšího velikána evropské architektury té doby, Jožeho Plečnika. Na Slovensku již Jurkovič zůstává a v následujících dvou dekádách navrhuje další významné stavby, poznamenané již rychle se měnícími styl té doby – národním dekorativismem (domy v Bratislavě) nebo konstruktivismem (Kochovo sanatorium tamtéž, stanice lanové dráhy na Lomnický štít ve Vysokých Tatrách). Jurkovič nebyl příznivcem samostatného Slovenského státu a v průběhu druhé světové války si skicoval památníky obětí totalitního režimu. Po jejím skončení mu byl - jako prvnímu Slovákovi - udělen titul národního umělce. Komunistického převratu se již nedožil, ale dá se předpokládat, že tento obdivovatel Masaryka a Štefánika by nebyl následným vývojem příliš nadšený.

Jurkovičova tvorba patří do zlatého fondu československého umění první poloviny minulého století, ale hranice naší země svým významem výrazně přesahuje. Když autor těchto řádek loni v létě představil československou architekturu na přednášce v Dublinu, označil dílo Dušana Sama Jurkoviče jeden irský kolega za fascinující

Autorom článku je Zdeněk Lukeš, článok bol uverejnený v Neviditelnom psovi.