Holandsko v Čechách

Vedle národního slohu a neoklasicismu, s nimiž jsme se již seznámili v předchozích dvou dílech našeho seriálu (viz zde a zde), věnovaného architektonickým stylům po roce 1918, se v Československu uplatnil v letech 1922-1926 ještě jeden trend, nazývaný dnes holandský racionalismus. Jeho charakteristickým znakem jsou průčelí z režného - tedy neomítaného - zdiva.

Tradice takových staveb je v českých zemích poměrně dlouhá. Známe tzv. cihelnou gotiku, byť se u nás objevuje spíše sporadicky ve srovnání třeba se severní Evropou. V období baroka a klasicismu se cihelné zdivo uplatnilo zejména u opevňovacích staveb - různých bastionů a ravelinů, jak je dosud patrné třeba na severním předpolí Pražského hradu, na Vyšehradě nebo v pevnostních městech jako Terezín a Josefov. Devatenácté století tento prvek používalo u industriálních staveb, ale najdeme ho i u objektů, které se v období historismu inspirovaly severoněmeckou gotikou. V areálu Pražského hradu je to třeba budova Nového probošství na Jiřském náměstí nebo další sakrální stavby architekta Josefa Mockera: kostel sv. Prokopa na Žižkově, sv. Ludmily na Vinohradech či sv. Petra a Pavla na Vyšehradě. Krásným příkladem je areál Zemské porodnice na Novém Městě od Josefa Hlávky. Neomítané cihly najdeme i na některých průčelích domů ve stylu tzv. české renesance od Antonína Wiehla nebo Jana Zeyera a jejich četných epigonů, byť vždy v kombinaci s omítanými partiemi. Konečně se na konci XIX. století objevily i stavby ve stylu tzv. nizozemské renesance, jejichž autorem byl zpravidla Constantin Mráček. Hezkým příkladem je jeho palácový dům Bellevue na Smetanově nábřeží nedaleko Karlova mostu.

Režné zdivo pak znovu rehabilitoval Jan Kotěra ve své modernistické tvorbě po roce 1904. Toho ovšem ovlivnil především skotský architekt Charles Rennie Macintosh (zejména jeho škola architektury v Glasgow, nedávno těžce poničená požárem), Holanďan Hendrik Petrus Berlage, autor amsterdamské burzy, a Američan Frank Lloyd Wright (např. Larkin House v Buffalu, zbouraný v roce 1950). Kotěrovy stavby jako muzeum v Hradci Králové, vodárenské věže v Praze-Michli a Třeboni, Mozarteum v Praze na Novém Městě, vlastní vila v Praze-Vinohradech byly pak inspirací pro díla jeho žáků, zejména kreace Otakara Novotného z let 1908-1914 (sokolovny v Holicích a Rakovníku, Štencův a Sequensův dům v Praze, rodinné domy v Rakovníku, Holicích nebo Benešově).

Neomítaná průčelí se pak do české architektury vrátila po kubistické a artdekové epizodě. Vrátili se k ní matadoři Gočár, Janák, Novotný, ale i Machoň a další představitelé střední generace, právě v době, kdy se módní dekorativismus vyčerpal, jako k alternativě, podobně jako k neoklasicismu. Jan Kotěra by měl jistě radost, ten však v roce 1923 umírá, a tak již jejich vývoj od expresívních forem kubismu a dekorativních kreací art deka sledovat nemůže. Po roce 1925 se pak stále více prosazuje avantgardní architektura konstruktivismu a funkcionalismu a tomuto trendu nakonec podlehli i výše zmínění projektanti. Holandský racionalismus se tak zase stal jen epizodou v jejich tvorbě, nicméně velmi zajímavou a inspirativní.

To platí v plné míře o projektech Josefa Gočára (1880-1945) v městě Hradci Králové, kde v letech 1923-1926 vznikají jeho projekty školních areálů: Koželužská škola a komplexy v Labské kotlině – Rašínovo gymnázium a základní školy a z části i Ambrožův sbor, kde však vedle cihelných budov jeho zázemí najdeme i vlastní chrám s bílou vápennou omítkou. Jedinou Gočárovou pražskou realizací ve stylu holandského racionalismu je pak Dům zemědělské osvěty na Vinohradech. Pavel Janák (1882-1856) byl zase autorem vil s ateliéry svých kolegů – výtvarníků Umprum na pražské Ořechovce Bohumila Kafky, Jaroslava Bendy, Emila Filly a Vincence Beneše. Inspirací mu byly obytné soubory Holanďana Michela de Klerka v Amsterdamu. Ladislav Machoň zanechal svá nejvýznamnější díla v Pardubicích, kam navrhl školní areál i úřední budovu. Konečně Novotný se k neomítaným stavbám vrátil návrhem Sehnoutkových sociálních domovů v Černožicích nad Labem nebo Státní vystěhovalecké stanice v Praze-Vysočanech. Podobným směrem se orientovala i tvorba Kotěrových žáků Jaroslava Fröhlicha, Jindřicha Freiwalda, Jaroslava Vondráka a zprvu i Bohuslava Fuchse a dalších.

Režné zdivo je krásný materiál. Z různých typů cihelných vazeb lze vytvářet zajímavé motivy, podobně jako z cihel, jež jsou vysunuty z líce zdiva. Lze rovněž kombinovat červené lícovky s šedými vápenocementovými tvárnicemi nebo lze určité partie opatřit glazurou. Taková průčelí jsou navíc trvanlivá, a pokud je použit kvalitní materiál, téměř nestárnou. Ostatně i v éře funkcionalismu s tímto motivem někteří architekti s úspěchempracovali, jak o tom svědčila třeba nedávno bohužel zbořená vilka na pražských Petřinách. Konečně i dnes se stavby z neomítaných cihel do architektury pomalu vracejí.

Autorom článku je Zdeněk Lukeš, článok bol uverejnený v Neviditelnom psovi.

Foto: autor a Pavel Hroch