Návrat do Evropy

Jak jsme si řekli na konci minulého dílu (viz zde), neoblíbená stalinská architektura, zvaná sorela, končí na sklonku padesátých let. Světová výstava v Bruselu v roce 1958 byla pro naše umělce, samozřejmě nejen architekty, ale také výtvarníky, designéry, hudební skladatele, divadelníky i filmaře skvělou příležitostí poměřit po dvou desetiletích své síly s kolegy ve svobodném světě. Vítězný soutěžní návrh na československý pavilón byl dílem tří představitelů meziválečné avantgardní architektury Františka Cubra, Josefa Hrubého a Zdeňka Pokorného. Zejména druhý z nich měl za sebou významné stavby, např. projekt funkcionalistického obchodního domu Bílá labuť (1938-1939), k principům funkcionalismu se pak vrátil již v letech 1956-1957, kdy rovněž v Praze postavil Dům módy na Václavském náměstí, byť ještě zdobený reliéfem ve stylu socialistického realismu. Náš pavilón v Bruselu byl příkladem nejmodernější architektury té doby a vyrovnal se skvělým kreacím zahraničních projektantů. Měl ocelovou konstrukci a plášť ze skla a zlatavé skleněné mozaiky. Tvořily ho tři hranoly, propojené prosklenými křídly. Ještě odvážnější byla sousední restaurace, jejíž elegantně prohnutá partie byla vyzdvižena nad terén subtilními ocelovými sloupy.

Rafinovaná byla i náplň pavilonu s ukázkami špičkových strojírenských výrobků, ale také řady artefaktů, na nichž se podíleli Jiří Trnka, Vincenc Makovský se svými žáky, Alois Fišárek a jeho škola z Umprum, skláři Stanislav Libenský, Jaroslava Brychtová nebo René Roubíček. Součástí naší expozice byla i novátorská Laterna Magika Alfréda Radoka, kombinující prvky divadla a filmu. Porota výstavy ocenila i celkovou provázanost a koncepci, včetně libreta Jindřicha Santara. V mimořádně silné konkurenci Čechoslováci překvapivě uspěli a získali Zlatou hvězdu za nejlepší prezentaci. Samozřejmě, naše expozice měla i své stinné stránky, podobně jako ty další v Montréalu 1957 a Ósace 1970. Exponáty byly většinou vyrobeny jen pro tyto akce a nedaly se zakoupit. Řada umělců, která měla po letech půstu a totální izolace poprvé možnost vycestovat na Západ, se musela ještě před otevřením výstavy vrátit domů… Komunističtí papaláši takový úspěch nečekali a nevěděli, jak se k němu postavit. Doma se o něm proto víceméně mlčelo. Rozsáhlá publikace o EXPO v Bruselu vyšla až po několika letech a s velmi tendenčními texty.

Džin byl však vypuštěn z láhve a návrat do Evropy se tedy nakonec přece jen dostavil. V následujících letech postupně ovládli zkostnatělé umělecké svazy představitelé mladší generace a dogmatici ztratili své dominantní postavení. Na prahu šedesátých let se navíc podařilo úspěšné atributy z Bruselu přestěhovat do Prahy – pavilón byl znovu smontován v areálu Výstaviště (tehdy ovšem Parku kultury a oddechu Julia Fučíka, tzv. Fučíkárně nebo Juldě-Fuldě), kde stál až do roku 1991, kdy ho zničil požár. Restaurace Praha EXPO ´58 stojí dodnes v Letenských sadech, i když dnes slouží jako administrativní objekt. Laterna magika zakotvila v paláci Adria, nyní funguje na Nové scéně Národního divadla. Design z výstavy byl natolik populární, že se pro něj vžil u nás název bruselský styl, a dozníval ještě v následující dekádě. Byl vlastně dokonalým opakem sorely – pracoval s moderními materiály, jako byla ocel, sklo a plasty, byl pestře barevný a nevyhýbal se ani organickým tvarům.

V šedesátých letech bylo již také možno – byť omezeně – cestovat i na západ od našich hranic. Architekti tak sledovali nové trendy a styly, jako byl strukturalismus, metabolismus, skulpturalismus nebo brutalismus. A pár staveb na našem území mělo skutečně mezinárodní úroveň, i když samozřejmě často chyběla vyšší kvalita provedení, dokonalý detail, sofistikované materiály. Neúnosná byla i doba výstavby. Na druhé straně se konala řada soutěží, i když málokdy byl vítězný návrh realizován. K mimořádným dílům patřily například pavilon Z brněnského výstaviště (Z. Alexa), lanová konstrukce plaveckého stadionu v Českých Budějovicích (B. Böhm), v Praze makromolekulární ústav AV (K. Prager), nové skořepinové věže kostela na Emauzích (F. M. Černý), Edelův Parkhotel, plavecký stadion v Podolí (R. F. Podzemný), nové letiště v Ruzyni, čs. ambasády v Brasílii (obě stavby K. Filsak), Londýně (J. Bočan), brněnské realizace architektů I. Rullera nebo V. Rudiše atd. Ikonou československé moderny se stal bezesporu Hubáčkův hotel s vysílačem na Ještědu, dokončený ovšem až v následující dekádě, podobně jako Filsakův hotel Intercontinental nebo obchodní dům Kotva manželů Machoninových v Praze. Vysokou úroveň měl i svého času nejvyšší dům v Praze – budova podniku zahraničního obchodu Strojimport na Vinohradech (Z. Kuna) nebo budova Federálního shromáždění tamtéž (J. Kadeřábek – K. Prager – J. Albrecht).

Šedesátá léta ovšem přinesla i sporné počiny. Celosvětově to byla také éra určité pýchy: příliš se nedbalo na kontext a ohled k často kvalitní starší zástavbě byl malý. Mnoho nových budov tak nerespektovalo měřítko a charakter místa, alespoň z dnešního úhlu pohledu. Snad největší problémem bylo řešení nedostatku bytů. Na rozdíl od Západu u nás dominovala panelová technologie výstavby, která přinesla uniformitu i banální urbanismus. Dlužno ovšem říci, že první sídliště měla ještě rozumné měřítko a vznikly i kvalitní příklady, jako byla Lesná v Brně (V. Rudiš a kol.) nebo Invalidovna v Praze (J. Polák - M. Rejchl ad.). Dá se tedy říci, že šedesátá léta byla jakýmsi návratem k odkazu meziválečné architektury. Bohužel jen krátkým, neboť následující dvě dekády tzv. normalizace znamenaly opět stagnaci. Ale o tom zase příště.

Autorom článku je Zdeněk Lukeš, článok bol uverejnený v Neviditelnom psovi.

Foto: autor a Pavel Hroch