Hore
Portál z verejných zdrojov podporil Fond na podporu umenia

Wienerberger s.r.o.

Tehelná 1203/6
Zlaté Moravce

Internorm

Okná pre pasívne domy

Galvaniho 15 B
Bratislava

Saint-Gobain

BIM knižnice a objekty

Stará Vajnorská 139
Bratislava

Divízia ISOVER Saint-Gobain Construction Products

Dokonalá izolácia

Stará Vajnorská 139
Bratislava

Profirol s.r.o

Prielohy 1012/1C
Žilina

PREFA Slovensko s. r. o.

Štúrova 136B
Nitra

Saint-Gobain Construction Products, s.r.o., Divízia Rigips

Vlárska 22
Trnava

This site is protected by reCAPTCHA and the Google Privacy Policy and Terms of Service apply.
Hore
Menu
Kalendárium
Vložené
4. december 2018
0
494

Šedé roky normalizace

Zdeňek Lukeš pripravil seriál, v ktorom predstavuje vývoj architektúry na území bývalého Československa. Dnes sa zamerá na obdobie nasledujúce po roku 1968.
Šedé roky normalizace

Pokračujeme v našem seriálu o vývoji české architektury od roku 1918 (minulý díl viz zde). Po sovětské okupaci v srpnu 1968 se poměry na československé architektonické scéně počaly pomalu měnit. Následující dvě dekády, označované za období tzv. normalizace, nebyly radostné. Především řada předních architektů se rozhodla odejít do zahraničí a pracovat ve svobodném světě. Některým z nich jsme ostatně věnovali nedávno samostatný článek (LN Orientace). Ti, kteří zůstali, se museli přizpůsobit poměrům. Svazy architektů (federální i republikové) ovládli dogmatici, kteří si začali vyřizovat účty s těmi, kdo neprošli prověrkami a angažovali se v předchozí éře. Silné osobnosti, jako byli Karel Prager, Karel Hubáček, manželé Vladimír a Věra Machoninovi nebo Jan a Alena Šrámkovi či Karel Filsak, Jan Bočan a další, se sice dál mohli dostat k zajímavým zakázkám, ale byli odsunuti do tzv. šedé zóny, to znamená, že se jejich práce téměř nepublikovala ani v odborném tisku a samozřejmě nedočkali se ani žádných poct.

Plastika Stanislava Libenského v Pakulu

O atypické zakázky sice nebyla nouze, nicméně témata byla jiná, než ve svobodnějších šedesátých letech. Šlo o budovy krajských nebo okresních výborů KSČ, obchodní domy Prior, Palác kultury (dnes Kongresové centrum) a zejména podniky zahraničního obchodu. Tyto administrativní paláce, budované zejména v Praze, představovaly zajímavé téma: penězi se nešetřilo a bylo dokonce někdy možné zadat provedení stavby zahraničním firmám, zejména z Jugoslávie, ale také třeba Itálie nebo Švédska. Zejména po požáru Veletržního paláce v Holešovicích, kde řada těchto podniků sídlila, se s novostavbami roztrhl pytel. Tak vznikly nadstandardní stavby, jako byl Motokov v Michli a Omnipol na Novém Městě (Zdeněk Kuna), Kovo v Holešovicích (Zdeněk Edel), Koospol ve Veleslavíně (Fencl - Franc - Nováček), Unipetrol ve Vršovicích (Dagmar Šestáková - Zdenka Nováková). Z obchodních domů vyniká Prior v Pardubicích od Růženy Žertové a dvě pražské stavby - Kotva (Vladimír a Věra Machoninovi a Máj (dnes My; John Eisler - Miroslav Masák - Martin Rajniš). Převládajícím stylem těchto budov byl brutalismus, který k nám dorazil s určitým zpožděním ze západní Evropy. Výše zmíněné stavby i řada dalších představovala dobrý standard, problém byla ovšem kvalita provedení a detail, pokud je ovšem nestavěly zahraniční firmy.

Vratislav Růžička: Dispečink DP, Praha

Časem k těmto nešvarům přibyly další, za něž ovšem architekti nemohou. Stavělo se v éře levných energií a domy nebyly dostatečně tepelně izolovány. Dnes mají tyto stavby velké tepelné ztráty a je třeba je zateplovat. Často se též využívaly materiály, které jsou dnes považovány za škodlivé, jako je azbest. Budovy rovněž nesplňují dnešní přísné normy, jejich provoz odpovídal dané době - např. obchodní domy nabízely své zboží ve velkých nečleněných sálech, zatímco dnes vyžadují firmy oddělené a uzamykatelné kóje. Leccos lze vyřešit, ale často za cenu velkých nákladů, a proto raději někteří dnešní vlastníci dávají přednost demolici a náhradě starého objektu novým, protože oprava se jim nevyplatí.

Jan a Alena Šrámkovi: Dům ČKD, Na Můstku, Praha

V totalitní éře se také velké finanční prostředky utopily v různých obskurních projektech, jako bylo budování obřího tajného krytu pro papaláše pod Pražským hradem (jeho první část vznikla již v Gottwaldově éře, pokračovalo se pak až za Husáka). Pro potřeby vedoucích funkcionářů KSČ a jejich sjezdů a zasedání byl vybudován pražský Palác kultury, lidově zvaný Lidojem nebo Bílá velryba. Zahraniční návštěvy byly zase ubytovávány v dnes už neexistujícím „hotelu“ Praha na Hanspaulce, který vznikl záborem městského parku a připomínal Titanik mezi bárkami - tedy rodinnými domky v této zahradní čtvrti.

Paneláky

Jisté oživení přinesl až konec osmdesátých let, kdy k nám pronikl postmoderní styl. Jeho vlajkovou lodí byla administrativní budova ČKD na Můstku v Praze od manželů Jana a Aleny Šrámkových. Osvěžením byly i barevné geriatrické areály dvojice Jan Línek - Vlado Milunić, postavené sice z běžných panelů, ale originálně poskládaných. Pravé sny architektů se ale odrážely spíše na výstavách, jako byla Malovaná architektura nebo Urbanita. Tam se meze fantazii nekladly. Jaký to ovšem kontrast s tím, co tehdejší době dominovalo - tedy s paneláky a sídlišti, které pronikly do každého města a obce a nakonec se začaly vlamovat i do historických jader, jak k tomu zavele - předseda národního výboru Bavor z Dietlova seriálu Muž na radnici. Místo oprav starého bytového fondu tedy velkoplošné asanace. Přes veškerou snahu architektů nějak sídliště i jednotlivé stavby zlidštit byla výsledkem paneláková šeď a jednotvárný urbanismus, jak to kongeniálně vystihla režisérka Věra Chytilová ve své Panelstory (což byl mimochodem film, který se v Praze nesměl v kinech hrát). Zdaleka ne vše, co v době tzv. normalizace vzniklo, je špatné. Stavělo se také metro nebo dálnice a šlo to - v direktivně řízeném státě a bez soukromého vlastnictví - rychleji než dnes.

Autorom článku je Zdeněk Lukeš, článok bol uverejnený v Neviditelnom psovi.

Foto: autor a Pavel Hroch

Autor článku

Súvisiace články

Pravý stĺpec
Menu
Hlavný obsahHlavný obsah
Čakajte prosím