1919 - doznívání kubismu

Jak vypadala architektura nově založené Československé republiky právě před sto lety - tedy v roce 1919? Samozřejmě se dále stavělo ve stylu předválečné tvorby, tedy pozdního historismu, secese i moderny. Současně ještě alespoň na chvíli ve tvorbě několika architektů zazněl originální architektonický kubismus, jehož zlatá éra spadá již do let 1912-1914. Byla to pak už jen krátká epizoda, ale stojí za to ji připomenout.

Jak víme, za vznik originálního stylu - kubismu v architektuře - vděčíme Pavlu Janákovi (1882-1956). Ten položil v letech 1911-1912 jeho teoretické základy, když vycházel z Picassova výtvarného kubismu zrozeného o tři léta dříve v Paříži, ale také z odkazu dynamických stylů v dějinách naší architektury, tedy zejména gotiky a baroka, či dokonce jejich kombinace, jak ji známe z tvorby Giovanniho Santiniho. Janák se zabýval rovněž procesem krystalizace a dalšími fyzikálními jevy, jak to nakonec formuloval ve své stati Hranol a pyramida, publikované v roce 1912 v časopise českých kubistů Umělecký měsíčník. Pro poněkud extravagantní, nepříliš praktický, ale bezesporu originální styl, který byl protiváhou racionální moderny Kotěrova okruhu, získal několik příznivců. Byli to jednak další členové Skupiny výtvarných umělců Josef Gočár, Josef Chochol a Vlastislav Hofman, dále například Emil Králíček, Bedřich Feuerstein, Ladislav Machoň, Otakar Novotný, Antonín Belada nebo Rudolf Stockar, kteří se nechali alespoň nakrátko ke kubistickému dobrodružství na poli architektury a designu zlákat.

Většina jich ale s kubismem rychle skončila. Styl byl kritizován pro svou nepraktičnost, pro únik od moderních tendencí, přílišnou individualitu i špatnou možnost údržby. Navíc se laikům příliš nelíbil a nezaujal ani v zahraničí, a tak ho jeho protagonisté již v letech 1913-1914 zase opustili. Zklamaný Janák se k němu po válce vrátil již jen jednou - v první variantě soutěžního návrhu na budovu krematoria v Pardubicích. Chochol již během první světové války skicoval studie puristické architektury, Gočár se zase nadchl pro styl art deco, jehož československou variantu, známou pod názvy národní dekorativismus nebo národní styl, pak propagoval, podobně, jako Janák. Feuerstein i někteří další představitelé nejmladší generace sice zkoušeli na jehlancový styl navázat a ještě více ho zdynamizovat, jak o tom svědčí rané skici Jaroslava Fragnera nebo Eugena Linharta, ale nakonec směřovali k novým vzorům - švýcarskému vizionáři Le Corbusierovi, německé škole Bauhaus, holandskému hnutí De Stijl a ruskému konstruktivismu.

Přesto tu zbylo ještě několik osobností, které se s kubismem nechtěly rozloučit. Byl to například architekt, designér, malíř, grafik a scénograf Vlastislav Hofman (1884-1964), který navázal na svou předválečnou tvorbu a na prahu dvacátých let v kubistickém stylu navrhl spolu s Františkem Menclem budovu krematoria v Moravské Ostravě, v sedmdesátých letech bohužel zničenou. Podobně Kotěrův žák a zprvu jeho epigon Otakar Novotný (1880-1959). Ten již v roce 1914 navrhl expozici našich kubistů ze Svazu českého díla na výstavě německého Werkbundu v Kolíně nad Rýnem. Své nejvýznamnější kubistické stavby ale navrhl až v roce 1919. V Praze je to známý blok tzv. učitelských domů v ulici Elišky Krásnohorské v katastru Starého Města, ve Znojmě pak další blok družstevních domů v Jarošově ulici. Obě stavby oplývají řadou pěkných detailů, ale naznačují již i další vývoj, třeba jemnou barevností průčelí (původní kubismus nechával působit hru světla stínu na nebarevných plochách).

Pro Novotného byl nakonec kubismus jen epizodou, podobně jako pro dalšího protagonistu tohoto stylu Rudolfa Stockara (1886-1957). Tento absolvent pražské techniky a ředitel uměleckých dílen Artěl, kde se vyráběly v malých sériích již před válkou různé kubistické předměty od nábytku až po keramické soubory nebo drobné kovové prvky jako kování nebo šperky, byl sám aktivním designérem. Již před válkou navrhoval v jehlancovém stylu interiéry (Maternova vila, cukrárna ve Vodičkově ulici) a drobný design - třeba šperky nebo cigaretové špičky. V roce 1919 pak vznikly jeho návrhy malé kubistické továrny pro firmu Materna v Dělnické ulici v pražských Holešovicích (nedávno bohužel poničené necitlivou dostavbou - viz foto) a domu paní Lipčíkové v Olomouci (ten je naštěstí zachovaný a sídlí v něm knihovna).

Nejradikálnějším poválečným kubistou byl ovšem mladý absolvent techniky Jiří Kroha (1893-1974), rovněž výtvarník. Pro jeho způsob tvorby se vžil docela výstižný název kubofuturismus. Jeho soutěžní návrhy představují jakousi extrémní formu jehlancového stylu, není proto ani divu, že žádný nebyl proveden. Až na jedinou výjimku. Tou byl interiér populárního podniku Montmartre v Řetězové ulici na Starém Městě pražském. Po roce 1990 se dokonce uvažovalo o jeho rekonstrukci, nakonec byl však obnoven jen nápis na průčelí…

Autorom článku je Zdeněk Lukeš, článok bol uverejnený v Neviditelnom psovi.

Foto: autor, Ester Havlová a Pavel Hroch