Staliniáda

Pokračujeme v našem seriálu o architektonických stylech po roce 1918 v našich zemích (minulý díl viz zde). Nástup stalinismu po únorovém komunistickém puči v roce 1948 znamenal současně i konec československého avantgardního umění. Totalitní režimy obecně nemají moderní umělecké směry v lásce, jak už prokázal nástup nacismu v Německu nebo Stalinova éra v SSSR.

Nyní samozřejmě byl ve všem vzorem Sovětský svaz. Maršál A. A. Ždanov - symptomaticky voják - položil ve třicátých letech teoretické základy jediného přípustného stylu - tzv. socialistického realismu. Podle Ždanovových tezí má být umění srozumitelné prostému člověku, má být realistické a zabývat se tématy, jako je oslava hrdinství sovětského lidu, radost z budování komunismu, pohled na život pracujících a samozřejmě adorace čelných představitelů režimu v čele s báťuškou Stalinem. Umění má být bojovné a radostné.

Moderní styly - impresionismem počínaje a abstrakcí konče - byly označeny za individualistické, kosmopolitní, prostému lidu nesrozumitelné a elitářské. Umělci, kteří toto odmítali, skončili v gulagu, byli vězněni a popravováni, další odešli ze světa raději dobrovolně, případně - měli-li štěstí - emigrovali. Jejich díla byla ničena nebo alespoň odstraněna do depozitářů a jména tvůrců orwellovsky vymazána. Pronásledováni byli i dříve adorovaní příslušníci levicové avantgardy, pokud včas neprovedli soudružskou sebekritiku a nezačali tvořit ve stylu stalinského pseudoumění. Ani pak si však nemohli být jisti, že uniknou temnému osudu. Pěkně o tom píše třeba Ilja Erenburg, který po příjezdu z Paříže v Moskvě marně hledal své někdejší přátele. Slehla se po nich zem a všichni, na něž kladivo čistek ještě nedopadlo, ta jména vytěsnili ze své paměti.

Sovětský svaz - náš vzor, bylo heslo po tzv. Vítězném únoru, a tak se tato neblahá situace opakovala i u nás a v dalších komunistických satelitech. Noví kariéristé cítili svou příležitost a často nešetřili ani někdejší druhy z komunistické strany nebo spolků, jako byla Levá fronta, takový Karel Teige by mohl vyprávět… Obdobná situace panovala ve všech uměleckých formách a nevyhnula se ani architektuře. Z meziválečné generace avantgardistů se nejrychleji zorientoval Jiří Kroha. Nejdříve si ovšem musel posypat hlavu popelem, neboť byl sám předním reprezentantem konstruktivismu. Vysvětlil ve svých textech, že byl pomýlený, nechal se svést buržoazními teoretiky a svou (mimochodem pozoruhodnou) předválečnou tvorbu zavrhl. To vyděsilo ostatní projektanty, a tak stránky architektonického tisku plnily texty, v nichž se autoři předháněli v sebemrskačství. Výhodu ovšem měla nastupující generace, která mohla rovnou vplout do nových vod. Je třeba říci, že většina architektů nebyla novým předepsaným stylem, nazývaným zkráceně sorela nebo pejorativně (a samozřejmě neoficiálně) Stalinovo baroko, nijak nadšena. Kritika však byla velmi riskantní. Někteří tak dali raději přednost tvůrčí svobodě a emigrovali, mezi nimi i jeden z vůdčích zjevů meziválečné avantgardy Jaroslav Krejcar.

Skončila rovněž éra soukromých ateliérů. Aby byli projektanti pod kontrolou, museli pracovat v nově založených ústavech, jež většinou nesly název Stavoprojekt. Zmizel také soukromý klient a s ním i témata, jako rodinný nebo činžovní dům či sakrální architektura. A jak měl socialistický realismus v architektuře vlastně vypadat? Jestliže byly zakázány avantgardní směry, bylo třeba se inspirovat v minulosti. Gotika a baroko byly ovšem u nás spojovány s katolickou církví, proto se jevila jako ideální tzv. česká renesance. Na domech se tak začaly objevovat renesanční štíty i s tzv. čučkami, lunetové římsy nebo stará technologie sgrafita. Výjevy ovšem zobrazovaly kolchoznice s klasy v náručí, dělníky s kladivy, vojáky nebo alespoň radostně si hrající děti. Oblíbené byly i motivy převzaté z lidové architektury. Bylo to samozřejmě směšné a mnozí architekti vytvářeli své díla s odporem. O tom, jak se tvoří na západ od našich hranic, se dozvídali málo - především v posměšných textech ukazujících zvrhlé a dekadentní umění třeba takového Le Corbusiera, což je pikantní, neboť šlo o člena francouzské komunistické strany. Aby měli architekti dost příkladů, jak správně tvořit, vycházela tu vedle jediného domácího periodika Architektura ČSR také česká verze časopisu Sovětská architektura.

Éra sorely byla naštěstí krátká. V tomto stylu bylo postaveno několik obytných souborů, ten nejznámější v Ostravě-Porubě nebo ve slovenské Nové Dubnici. Nutno říci, že urbanismus byl ještě kompaktní, domy tvořily bloky s vnitřními dvory, byly tu hlavní třídy, náměstí i menší ulice. Stavby byly provedeny z cihel nebo tvárnic a opatřeny kvalitní omítkou, na umělecké výzdobě se rovněž nešetřilo. V takových domech se ovšem bydlelo lépe, než v rozvolněné sídlištní zástavbě s paneláky, jako v nadcházející etapě. I v takovém stylu ovšem mohly vznikat kvalitní budovy, záleželo na schopnostech architekta. Za takovou lze považovat třeba hotel Jalta na Václavském náměstí od Antonína Tenzera, zatímco další ikona sorely - hotel International v pražské Podbabě - byla jen kuriózní variací moskevských výškových paláců. Symbolickou tečkou za neoblíbeným stylem se pak stal československý pavilon na světové výstavě v Bruselu 1958, který otevřel cesty nové svobodnější etapě našeho umění, spojené především se „zlatými šedesátými“ lety.

Autorom článku je Zdeněk Lukeš, článok bol uverejnený v Neviditelnom psovi.

Foto: autor a Pavel Hroch