Ze života avantgardy II.

V minulém dílu našeho seriálu, věnovaného vývoji architektonických stylů po vzniku Československé republiky, jsme se zabývali nástupem avantgardní architektury, nejprve purismu a o něco později konstruktivismu a jeho Le Corbusierem definované verze: funkcionalismu. Dnes se podíváme na další vývoj avantgardní architektury v průběhu let třicátých a čtyřicátých.

Zatímco v některých zemích se postupně prosadily autoritativní režimy, které obecně modernímu umění nepřály, v meziválečném Československu naopak moderní tendence neztrácely na významu, v případě architektury dokonce převzaly vůdčí roli. Paralelně tu sice existoval i moderní klasicismus a německy hovořící architekti rovněž pracovali s prvky expresionismu, ba dokonce se – byť již zcela výjimečně – můžeme setkat i s již zcela anachronickým historismem (třeba ve tvorbě podivína Ladislava Skřivánka, experta na „českou renesanci“, nebo Maxe Spielmanna, jenž aplikoval prvky neobaroka zejména na svých kreacích pro rodinu Petschků). Funkcionalismus ale vítězil na všech frontách. Stavěly se administrativní paláce, činžovní domy, školy, sociální stavby a nemocnice, ale také továrny, mosty a přehrady a dokonce i stavby sakrální. Architektům se skutečně podařilo vytvořit univerzální styl, který se uplatnil v mnoha zemích, není proto divu, že třeba v USA se pro něj vžil název International Style. Nešlo přitom jen o vlastní budovy, vznikl i funkcionalistický nábytek, zpravidla z ohýbaných ocelových trubek, nebo drobný design, jako jsou dodnes obdivované skleněné a keramické jídelní soupravy Ladislava Sutnara.

Hlavními atributy byly ovšem moderní materiály, velké prosklené plochy, později i keramické - tedy samočistící obklady fasád, sklobetonové konstrukce, pásová okna, ploché střechy se slunečními terasami. Ale i tento tzv. bílý funkcionalismus se časem vyčerpal. Sám guru avantgardy Le Corbusier ve třicátých letech začal hledat nové, romantičtější formy. Pravý úhel nahrazovaly šikmé plochy a oblouky, do architektury se postupně začaly vracet motivy, jako je režné nebo kyklopské zdivo, valbové střechy, proškrabované omítky nebo dřevěné partie. Dokonce i výtvarné umění bylo vzato na milost. Dynamické zakřivené plochy najdeme třeba v dílech některých německých architektů, jako byl Hans Scharoun a jeho moravští žáci bratři Lubomír a Čestmír Šlapetové. Vliv měla i romantizující architektura hollywoodských haciend, jak je patrné třeba z návrhů rodinných domů v enklávě československých filmařů na Barrandově od Vladimíra Grégra. O dokonalé sepětí moderní architektury a přírodní scenérie usiloval i Bohuslav Fuchs, což je snad nejlépe patrné na jeho lázeňském koupališti Zelená žába v Trenčianských Teplicích. Průkopníkem organických tvarů byl i architekt a básník Vít Obrtel, který vytvořil model Vily na antické téma. S motivem dynamicky zakřivených stěn pracoval i nadaný Ladislav Žák, autor vil pro herečku Lídu Baarovou nebo režiséra Martina Friče v Praze.

K romantickým formám pozdního funkcionalismu se hlásil i německý architekt Heinrich Lauterbach, autor dvou jabloneckých vil, či berlínský expresionista Erich Mendelsohn, který na našem území navrhl Bachnerův obchodní dům v Ostravě. Jeho další stavby pak inspirovaly např. studio Adolfa Foehra, jehož Brandejsův obchodní dům v centru Prahy odkazuje jasně na Mendelsohnův vliv. Do architektury se také vrací výraznější barevnost – bílá už nedominuje. Bohuslav Fuchs tak užil lomené barevné tóny v lodžiích brněnské školy Vesna, někdejší člen Devětsilu Jan Rosůlek nabarvil svůj dermato-venerologický pavilon na Bulovce na žluto. Dalším trendem bylo postupné sbližování neoklasicistních motivů a funkcionalismu, jak je patrné na některých návrzích dříve pravověrných funkcionalistů Jaroslava Fragnera nebo Jana Gillara. Fragner dokonce svůj palác Merkur v Revoluční ulici v Praze obložil kamennými deskami. Svéráznou osobností byl i Adolf Loos. Tento brněnský rodák kladl důraz především na kompozici vnitřních prostorů, složitým způsobem poskládaných do prostého kubického tvaru. Jeho vrcholným dílem je pražská Müllerova vila nebo o něco menší vila Winternitz.

Druhá světová válka přerušila slibný vývoj. Po ní ještě krátce pokračoval funkcionalismus. Snad nejvýznamnějším dílem této doby byla dětská nemocnice v Brně od Bedřicha Rozehnala. Komunistický puč v roce 1948 toto velkolepé období rázně ukončil. Avantgardní umění bylo označeno za buržoasní úchylku a zakázáno, což je paradoxní, protože většina moderních umělců byla levicového smýšlení. Konstruktivismus a funkcionalismus bývá v myslích mnoha lidí spojen s poválečnou panelovou výstavbou, ta architektura jim připadá strohá a nudná. Tento i předchozí text se snaží přesvědčit čtenáře, že tomu tak nebylo.

Autorom článku je Zdeněk Lukeš, článok bol uverejnený v Neviditelnom psovi.

Foto: autor a Pavel Hroch