1929 - mimořádný rok

Před týdnem jsme se podívali na dění na naší scéně před sto lety, především na doznívání českého fenoménu: architektonického kubismu. Dnes se opět vypravíme do minulosti, tentokrát o 90 let zpět. Během deseti let se styly výrazně proměnily, kubismus byl mrtvý, podobně, jako styl art deco, který ho nahradil. V polovině třetí dekády se začala prosazovat mladá generace a avantgardní architektura, její alternativou pak byl moderní klasicismus. Pojďme si teď prohlédnout tři stavby z této doby, které můžeme označit za ikonické. Přesto se vzájemně liší.

Hvězdou na nebi neoklasicistů byl Slovinec Jože Plečnik (1872-1957), který v Praze působil deset let. V roce 1911 přišel z Vídně na pozvání svého spolužáka z tamní akademie Jana Kotěry, aby převzal jeho školu na Umprum. V roce 1920 se pak stal hradním architektem, jeho jméno je spojeno především s úpravami Pražského hradu a Lán. Již v roce 1921 sice Prahu opouští a odchází do rodné Ljubljany, nicméně pro prezidenta Masaryka pracuje nadále. Současně je také osloven, aby po neúspěšné soutěži na druhý vinohradský kostel vypracoval plány této prestižní stavby. Plečnik souhlasil, ale uplynula ještě řada let, než vznikl definitívní projekt. Slovinský architekt prostě nechtěl nic uspěchat, a tak postupně vzniklo několik variant, které se od sebe dosti lišily. Tou první byl odkaz na antický chrám, jak dokládá dosud zachovaný dřevěný model, který vlastní farní úřad. Další varianta pracovala s motivem oblouků, který Plečnik uplatnil např. v návrhu arcibiskupského gymnázia ve svém rodném městě. Konečně v letech 1928-1929 dostal chrám definitivní tvář, která vychází z odkazu raně křesťanských kostelů. Jde o jednolodní stavbu s železobetonovou konstrukcí a plochou, 42 metrů vysokou věží s velkým ciferníkem hodin. Interiér věže překvapivě skrývá rampu, nikoli schodiště. Keramické průčelí s rastrem bílých kamenů, vystupujících z jejího líce, symbolizuje královský hermelínový plášť. Pod kostelní lodí je umístěna krypta s valenou klenbou. Autory výzdoby chrámu jsou Otto Rothmayer, Damian Pešan, Štěpán Zálešák, Karel Svolinský a Bedřich Stefan. Stavba byla slavnostně vysvěcena v roce 1932. Tvarově nezvyklý objekt vzbuzoval - a vlastně vzbuzuje dodnes – kontroverze. Jeho silueta však patří neodmyslitelně k pražskému panoramatu.

Jak jsme si už řekli, alternativou k modernímu klasicismu byla avantgardní architektura. Nejdříve se objevil tzv. purismus, ve druhé polovině dvacátých let pak konstruktivismus a funkcionalismus. Meziválečné Československo se tehdy stalo jedním z nejvýznamnějších center moderní architektury v Evropě především díky příznivé politické situaci i faktu, že se jednalo o silně industrializovanou lokalitu. Byl tu přítomen kapitál i řada mladých lidí, kteří toužili po moderním bydlení dle nejnovějších technologických i hygienických zásad. K takovým patřili i manželé Greta a Fritz Tugendhatovi v Brně. Mladý pár proto neváhal oslovit jednu z hvězd na tehdejším architektonickém nebi a pedagoga na německé škole Bauhaus, jež tehdy sídlila v Dessau. Tím byl Ludwig Mies van der Rohe (1886-1969), který dostal prakticky volnou ruku i dostatek finančních prostředků a mohl tak v Brně – Černých Polích realizovat stavbu svých snů. Dům na svažitém pozemku se směrem k ulici obrací nízkou nenápadnou fasádou, zato do zahrady se otevírá širokým okenním pásem, za nímž se nachází velkoryse řešený obývací pokoj, členěný onyxovou stěnou a obloukem příčky z makasarového dřeva kolem jídelního stolu. Jinak jde o kontinuální prostor, propojený navíc se zahradou rozlehlými okny, jež se dají v letním období zasunout. Nadčasový nábytek z ohýbaných trubek dle Miesova návrhu doplňuje jediné umělecké dílo: torzo německého sochaře Wilhelma Lehmbrucka. V patře jsou pak umístěny ložnice a rozlehlá terasa s výhledem na panoráma moravské metropole. Konstrukčně jde o skelet se subtilními ocelovými sloupy. Revoluční stavba, navržená v roce 1928, byla pak v letech 1929-1930 vystavěna. Okamžitě se stala kultovním dílem, jež ovšem vyvolávalo vášně. Na jedné straně byla považována za příklad moderního bydlení budoucnosti, na straně druhé ji ze stejného důvodu odsuzovali představitelé konzervativců, kterým navíc ležel v žaludku i levicově orientovaný Bauhaus. Z opačného konce spektra ovšem na stavbu útočili i komunisté, teoretik Karel Teige ji považoval za příklad buržoasní architektury zbohatlíků.

Třetí zásadní stavbu, která vznikla na sklonku dvacátých let, pak najdeme opět v Praze. Jde o vilu stavebního podnikatele Františka Müllera ve Střešovicích. Tu navrhl další vizionář, teoretik, nelítostný kritik maloměšťáckých pořádků, designér a architektonický solitér Adolf Loos (1870-1933). Tento brněnský rodák v domě naplnil svou ideu tzv. prostorového plánu (Raumplanu), kterou předtím rozvíjel především u svých vídeňských staveb. Dům je zvenku záměrně asketický, ale uvnitř skrývá důmyslný systém vnitřních prostorů různých proporcí, odpovídajících hierarchii stavby. Jde o zcela odlišné pojetí, než představuje vila Tugendhat v Brně, také vnitřní zařízení se liší: dle Loose si má uvnitř svého domu sestavil interiér sám jeho majitel tak, aby se v něm cítil co nejpohodlněji. I z Müllerovy vily se stala ikona. I ona byla terčem adorací i nenávistných útoků. Podobně jako Tugendhat měla komplikované osudy, ale nakonec byla zachráněna a citlivě opravena.

Všechny tři výše zmíněné stavby jsou dnes na seznamu národních kulturních památek, brněnská vila je rovněž evidována jako památka světového kulturního dědictví UNESCO (tento statut by jistě slušel i těm dvěma dalším). Každopádně jsou dnes veřejně přístupné a dokládají různé cesty, jimiž se architektura ubírala před devadesáti lety.

Autorom článku je Zdeněk Lukeš, článok bol uverejnený v Neviditelnom psovi.

Foto: autor, Ester Havlová a Pavel Hroch