Česká architektura dnes

Dnes nás čeká poslední článek stopující naši architekturu po roce 1918 (minulý text viz zde). Jaká je vlastně česká architektura po roce 1989? Snese srovnání s vyspělými zeměmi Evropy? Jak je vnímána v zahraničí? Autor těchto řádek se domnívá, že po určité stagnaci a rozpačitém rozjezdu v devadesátých letech je dnešní stav dobrý. Samozřejmě, jen část produkce snese přísnější měřítka, ale tak tomu bylo vždy.

Po sametové revoluci došlo k zásadním změnám. Architekti si konečně mohli založit vlastní studia nebo začali pracovat v soukromých ateliérech svých kolegů a nebyli už odkázáni na práci ve velkých projektových ústavech. Samozřejmě ne všichni uspěli, zejména finanční krize trh řádně pročistila. Rovněž počty absolventů architektury se rapidně zvýšily. Pro srovnání: v meziválečné éře se dal obor studovat na technikách - české a německé - v Praze a Brně a pak na Uměleckoprůmyslové škole a Akademii výtvarných umění. Ročně tato učiliště absolvovalo kolem padesáti lidí. V sedmdesátých letech byla sestava škol obdobná, zmizely samozřejmě ty německé. Absolventů bylo kolem 140 ročně. Dnes kromě architektonických fakult ČVUT a VUT, Umprum a AVU lze obor studovat i na stavebních fakultách v Praze, Brně a Ostravě, dále je tu nová technika v Liberci a také soukromá škola ARCHIP v Praze. A to ještě mohou adepti bez problémů studovat obor v zahraničí. Úhrnem tyto školy každý rok opouští kolem sedmi stovek absolventů! Přitom se moc nestaví, a tak lze předpokládat, že valná většina mladých architektů se věnuje jiným profesím - např. designu, pedagogické práci nebo odcházejí do ciziny.

Pro studenty a mladé absolventy není dnes problém cestovat a nechat se zaměstnat v zahraničních studiích, včetně těch renomovaných. Pracovat a sbírat cenné zkušenosti venku tedy lze. Horší je to v opačném směru. Nějací stážisté sice u nás působí, ale není jich mnoho. Problém je rovněž se soutěžemi, které jsou solí profese. Za první republiky i v šedesátých let se jich konalo velké množství. Zato dnes je jich málo, což je dáno i jejich komplikovaným systémem a složitostí soutěžního řádu, což vede k tomu, že jen málokterý návrh projde bez újmy hodnocením. Výsledkem jsou časté konflikty a některé soutěže pak končí žalobami neúspěšných uchazečů. To zase logicky odrazuje investory od jejich vypisování a výsledkem je bludný kruh. Přitom by stačilo přijmout systém Mezinárodní unie architektů, ten je univerzální a přehledný. Současně by přilákal i zahraniční kompetenty a tuto konkurenci by naše do sebe zahleděná scéna potřebovala jako sůl.

Reziduem dob minulých jsou i zastaralé normy a vyhlášky, které byly šity na míru výstavbě panelových sídlišť, ale moc si nerozumí s klasickou zástavbou. Dalším problémem je územní plánování a samozřejmě největší bolest: neúměrně dlouhý schvalovací proces, zatížený navíc ve světě nevídanou byrokracií. Staví se málo, opatrně a chybí hvězdy, jakými byli za první republiky třeba architekti Kotěra, Gočár, Janák, Fuchs, Krejcar a mnozí další. Byly to všeobecně respektované osobnosti s mimořádným kreditem nejen doma, ale i v zahraničí. Svědčí o tom třeba i tento detail: v Kotěrově pozůstalosti je i korespondence. Na mnoha obálkách dopisů, které mu byly adresovány z různých zemí, bylo napsáno pouze: prof. Jan Kotěra, Praha. Tohoto respektu lze ovšem mnohem lépe dosáhnout tím, že budou naši přední projektanti navrhovat stavby v zahraničí, účastnit se tam soutěží a porot apod. A to se zatím neděje, nepočítáme-li osobnosti, jako je Eva Jiřičná, která má svůj ateliér nejen v Praze, ale i v Londýně.

Po několik sobotních článků jsme sledovali rovněž vývoj architektonických stylů a směrů. Jak je tomu dnes? Doslova se s nimi roztrhl pytel. Devadesátým letům dominovala pestrá a hravá postmoderna, až nakonec zdegenerovala v samoúčelných exhibicích. Souběžně se architekti pokoušeli navázat na poslední heroické období české architektury, jímž byl meziválečný funkcionalismus. Jeho napodobování je však paradoxně zase formou postmodernismu, který si libuje v citacích. Navíc výsledky nedosáhly většinou úrovně svých vzorů. Další alternativou je styl high-tech, který pracuje s „kosmickými“ materiály – ocelí, sklem, sofistikovanými plasty. Ten však u nás - kromě Jiřičné - nemá moc příznivců. Víc obliby si získal tzv. minimalismus, zejména ten švýcarský. Jeho střízlivost může být působivá, ale vyžaduje dokonalé provedení, jinak je po efektu. A pak je tu organická architektura, kterou pěstoval nejen zesnulý Jan Kaplický, máme tu i „českého Calatravu“ Patrika Kotase a jeho dopravní stavby. Konečně je tu poslední výstřel: tzv. neofuturismus nedávno zesnulé superstar Zahy Hadid. Ten se však zatím objevuje spíše ve studentských vizích…

Autorom článku je Zdeněk Lukeš, článok bol uverejnený v Neviditelnom psovi.

Foto: autor a Pavel Hroch