Výstřední stavby výstředního architekta...

V červnu uplynulo 45 let od úmrtí jedné z nejkontroverznějších postav české moderní architektury Jiřího Krohy. Tento projektant a výtvarník patřil k výrazným osobnostem pozdního kubismu a meziválečné avantgardy, ale též k hlavním představitelům tzv. sorely, nazývané také Stalinovo baroko. Dnes se seznámíme s jeho ranou tvorbou ve středočeské Mladé Boleslavi.

Jiří Kroha se narodil v roce 1893 v Praze. Studoval na technice a proslavil se svými dynamickými projekty po první světové válce, které vycházejí z českého fenoménu – architektonického kubismu. Tento směr, jenž po válce krátce dozníval, pojal jako expresionistický experiment, a to do té míry, že jeho poněkud bombastické projekty neměly naději na realizaci, nepočítáme-li výstřední návrh na úpravu interiérů ikonického podniku Montmartre v Řetězové ulici, z něhož však dnes zbyl jen nápis na průčelí. Pro tento svérázný styl se také vžil výstižný termín kubofuturismus. Kroha rovněž maloval, kreslil a vytvářel plastiky, jako výtvarník byl také přijat do spolku Mánes. Svůj talent uplatnil i u návrhů výprav a kostýmů pro Národní a Stavovské divadlo.

V polovině dvacátých let pak získal několik architektonických zakázek v Mladé Boleslavi a dalších městech ve středních Čechách (pošta v Benátkách nad Jizerou, most v Kralupech, domy vojenských gážistů v Kutné Hoře). V této době byl již zcela zaujat avantgardní architekturou, jakou představovaly návrhy švýcarského novátora Le Corbusiera, ale především díla architektů německého Bauhausu, sovětských konstruktivistů nebo holandských neoplasticistů. Výsledkem byla výrazná architektura, která vychází z principů konstruktivismu, ale dovádí jej až do extrému. Jeho stavby jsou dynamicky členěné, tvoří je soustava geometrických forem, obohacených horizontálními i vertikálními linkami říms a lizén. Okenní otvory se i v rámci jediné stavby liší svými formáty a v interiérech vytváří také výtvarná díla opět v konstruktivistickém pojetí. Dá se tedy říci, že jistý extrémismus si Kroha přenesl z kubismu i do avantgardní meziválečné architektury.

V roce 1927 se Kroha přesunul do Brna, kde se stal profesorem na tamní technice. Postavil krásný pavilon na výstavišti v rámci Výstavy soudobé kultury 1928, který byl později zbořen, a tři rodinné domy – jeden v rámci kolonie Svazu čs. díla Nový dům, dále vlastní vilu a Patočkův dům. Poslední z těchto staveb již přinesla určité zklidnění forem. Kroha byl radikálním komunistou, za války byl proto vězněn v koncentračním táboře Buchenwald, ale později byl pro těžkou sluchovou vadu propuštěn domů, jak sám uvádí ve svém curriculu. Po roce 1948 provedl takzvanou soudružskou sebekritiku, když zavrhl svou předválečnou tvorbu, a stal se hlavním propagátorem tzv. socialistického realismu podle sovětského vzoru. Stal se rektorem brněnské techniky, získal řadu titulů a vyznamenání a byl mu zřízen Mistrovský atelier národního umělce Krohy. Podílel se na projektech tzv. socialistických měst, jako byla ostravská čtvrť Poruba nebo slovenské městečko Nová Dubnica. Na sklonku padesátých let pak byl – pravděpodobně jako jediný Čechoslovák – odsouzen za kult osobnosti. Poté odešel do důchodu, ale dosti neblaze se ještě stačil projevit po okupaci v roce 1968, kdy patřil k hrstce umělců, kteří ji přivítali. Zemřel v roce 1974.

Pojďme se však vrátit do poloviny dvacátých let a prohlédněme si jeho mladoboleslavské dílo, které je skutečně pozoruhodné. Patří sem dětská nemocnice, jež má ještě průčelí z režných cihel, dvojice bytových domů pro úředníky v Kosmonosích nebo budova Okresní nemocenské pokladny, především ale obří stavba průmyslové školy. Následovala přestavba hotelu Věnec, později poničená adaptací, ale úžasná čtvrtválcová střecha se dosud zachovala. Poslední mladoboleslavskou prací je Gellnerova kavárna – tedy konstruktivistická přístavba staršího domu s velkým oknem a terasami nad starou výpadovkou na Prahu.

Všechny tyto práce nesou rysy Krohova „divokého“ konstruktivismu, oblíbené jsou půlválcové motivy, kruhová okna nebo železné prvky – zábradlí, vlajkové žerdi. Dnes jsou jeho mladoboleslavské stavby chráněny jako památky a většinou kvalitně opraveny (až na zmíněný hotel a kavárnu). Kroha ovlivnil i tvorbu svých kolegů. V Praze to byl např. architekt Miloš Vaněček, jehož soutěžní návrh na Veletržní palác má obdobné formy. Totéž platí i pro některé práce dvojice Tomáš Pražák – Pavel Moravec (Hasičský dům na Vinohradech) nebo stavby dejvických a bubenečských projektantů Václava Orta a Antonína Igora Landy. Žádný z těchto epigonských výkonů však nesnese srovnání s poněkud excentrickou, ale nepřehlédnutelnou tvorbou Jiřího Krohy.

Autorom článku je Zdeněk Lukeš, článok bol uverejnený v Neviditelnom psovi.