Od secese k avantgardě aneb kdo to vlastně byl Rudolf Stockar

Stockar se narodil v roce 1886 v Doloplazech (obec poblíž Prostějova). Pocházel ze starého rakousko-švýcarského šlechtického rodu Stockarů z Bernkopfů (ve znaku měli orlici a rytíře s kančí hlavou). Architektem byl i jeho mladší bratr Jaroslav. Rudolf studoval na pražské technice u Jana Kouly a Rudolfa Kříženeckého. Poté pracoval v městském stavebním úřadě, později si založil vlastní projekční studio a také malou stavební kancelář. Patřil k nemnoha osobnostem, které si měly příležitost vyzkoušet různé architektonické styly, jež se vystřídaly během první poloviny minulého století. Tedy secesi a modernu, kubismus i meziválečné styly art deco, konstruktivismus a funkcionalismus. Stockarovo jméno již bohužel znají jen odborníci a to je škoda, protože řada jeho staveb je velmi zajímavá.

K jeho pozdně secesním a modernistickým návrhům patří projekty průčelí pro domy pražských stavitelů, např. zajímavé sgrafitové fasády činžáků v Dobrovského ulici 38-40 v Praze-Holešovicích nebo dům v novoměstské Dřevné uličce 4. Navrhl rovněž děkanský úřad v Uhříněvsi. Kotěrovskou modernu si vyzkoušel např. u rodinného domu v ulici Nad Rokoskou 15 v pražské Libni a zejména u svého vlastního domu na hradčanských baštách (v ul. Na Baště sv. Tomáše 5) ve stylu anglických cottage. Ostatně obdiv k britské architektuře a zejména principu zahradních měst, jak je rozvíjel sir Ebenezer Howard, se promítl i v dlouhém Stockarově textu Město budoucnosti, publikovaném v časopise Styl, ročník 1912, který vydával spolek Mánes.

Ve Stavebním úřadě se Stockar seznámil s kolegy, kteří propadli kouzlu architektonického kubismu - Josefem Chocholem, Vlastislavem Hofmanem, nebo Ludvíkem Kyselou, s úřadem externě spolupracoval i ideový tvůrce jehlancového stylu Pavel Janák. Mladý architekt se pak stal ředitelem sdružení Artěl, které vyrábělo kubistický nábytek i drobné uměleckoprůmyslové předměty. Sám pak navrhl v tomto stylu bytové interiéry - např. pro první (později zbořenou) vilu továrníka Materny na pražském Hládkově, po válce pak též ložnici pro Jana Masaryka na Pražském hradě (Hrad v totalitní éře tento unikátní soubor prodal, ale v devadesátých letech byl zakoupen zpět a dnes je instalován v Lánech). Spolu s výtvarníkem Františkem Kyselou byl rovněž autorem unikátního kubistického zařízení cukrárny v paláci České banky ve Vodičkově ulici, dnes už bohužel zničeného. Půvabné jsou rovněž Stockarem navržené drobné předměty: vázy, šperky, kávové servisy a dokonce i kubistické cigaretové špičky. Mnohé z nich byly dříve mylně připisovány jiným tvůrcům. Dnes se některé vyrábějí jako repliky. Z pozdně kubistických staveb z let 1919-1921 je třeba zmínit první Maternovu továrnu na rohu Dělnické a Osadní ulice v Holešovicích, přestavbu domu paní Františky Lipčíkové v Brněnské ulici 80 v Olomouci a sokolovnu v Jablonném nad Orlicí.

Výrazně plastický a barevný styl art deco ve Stockarově tvorbě reprezentuje úzký dům s průčelími do ulice 28. října 8 a Jungmannova náměstí 4. Na konci dvacátých let přešel Stockar k avantgardním stylům, podobně jako jeho souputníci Novotný, Gočár, Janák, Kozák nebo Machoň. Vedle projektu obchodního domu na náměstí Republiky se skleněnou fasádou, který však nebyl postaven, sem patří návrhy nemocničních pavilonů pro slovenská města Levoču, Trenčín a Trnavu, dále velký lázeňský komplex ve Sliači, přestavba paláce Praha na Václavském náměstí s bílými parapetními pásy krytými opaxitem (dnes obchodní dům Van Graaf) či nenápadný, ale luxusní dům U Bílé koule v ulici Úvoz 5 na Malé Straně, jenž se ovšem otevírá velkými okenními pásy a terasami směrem na jih k Petřínu. V rámci nové výstavby na Barrandově v Praze-Hlubočepích navrhl vilu ve Skalní ulici 17. K méně výrazným, ale kultivovaným stavbám patří činžáky v pražském Bubenči (ulice Čsl. armády 30), Vinohradech (Jičínská 4) nebo Dejvicích (Koulova 4). Stockar si vyzkoušel i industriální architekturu. Pro továrníka s barvami a laky Maternu postavil po té holešovické také továrnu v Praze-Hostivaři. Navrhl i jeho druhou vilu v ulici Na Zátorce 17 v Bubenči. Po druhé světové válce krátce pracoval v projektovém ústavu, pak odešel do důchodu. Nepatřil k levicovým umělcům, a tak ho od persekucí kuriózně zachránil příbuzenský vztah se Zdeňkem Nejedlým (ten se oženil se sestrou jeho manželky). Rudolf Stockar zemřel v roce 1957. Architektonicky činný byl i jeho bratr Jaroslav (1890-1977). Známý je zejména jeho funkcionalistický bytový komplex s obchody a biografem Oko v ulici Františka Křížka v Praze-Holešovicích, jehož průčelí ovšem navrhl Gočárův žák Josef Šolc.

Autorom článku je Zdeněk Lukeš, článok bol uverejnený v Neviditelnom psovi.