Jan Šépka: Inspirace

V časech parametrické architektury, digitálních médií či umělé inteligence se zdá, že projekty Jana Šépky nekompromisně figurují na samé hranici autorsky svobodné tvorby, kterou se architektura stává jen ve zcela ojedinělých případech. Silný výraz Šépkových tvarově, materiálově a především konceptuálně invenčních představ však nelze v žádném případě poměřovat s povrchně efektními kompozicemi tzv. ikonických staveb spekulativního kapitalismu, jak je v roce 2005 definoval Charles Jencks v knize The Iconic Building. The Power of Enigma.

Pro Jana Šépku zůstává architektura pouze jedním z médií, jejichž prostřednictvím vyjadřuje své umělecké vize. Kromě neutuchající činnosti na poli architektury, urbanismu, nábytkového designu či venkovního mobiliáře, ale také rozsáhlé pedagogické aktivity na ČVUT a UMPRUM, organizační agendy na Institutu plánování a rozvoje hlavního města Prahy či architektonické kritiky se v této knize před čtenářem poprvé v ucelenější podobě představují i další výtvarná díla zejména v podobě autorské kresby a malby. Vizuální umění tvoří důležitý spodní proud Šépkovy činnosti, který se v některých obdobích dostává do popředí s nebývalou intenzitou, ale přesto dosud zůstává zastíněn jeho architektonickými návrhy.

Silný výraz architektury Jana Šépky vyvolává velkou škálu emocí, často pozitivních, ale neméně intenzivně probouzí i ty výrazně negativní. Jako v případě instalace Vnímání v Českých Budějovicích v roce 2016 jeho smělé projekty dramaticky polarizují společnost. Šépka uvedl, že „dogmata nemohou vytvářet architekturu, a proto je potřeba ji vysvobodit ze zajetí racionality a přivést ji zpět k něčemu, kde hraje roli cit nebo subjektivní nálada.“

Jan Šépka v časech korporátního pragmatismu setrvale uplatňuje uměleckou kreativitu jako výchozí veličinu pro své architektonické vize. V době ekonomicky podmíněných vztahů je takový postoj možné vnímat jako heretický, každopádně ne příliš obvyklý, a proto rozpíná teritorium architektury podstatným směrem, v němž si lze ve specifických profesních podmínkách uchránit svobodný tvůrčí prostor.

Inovativní práci s potenciálem architektury Jan Šépka posouvá v každém dalším projektu. Vytváří přitom velmi flexibilní pole pro architektonickou i uživatelskou imaginaci. Konkrétní požadavky stavebního programu Šépka mnohdy zabstrahuje do takové míry, že přináší veskrze individuální odpověď na každé konkrétní téma. Vlastní praxe Jana Šépky je výsostným dokladem problematizace modernistického dědictví v české architektuře. Jeho svrchovaně umělecký přístup boří dogma utilitárnosti a s ním spojené estetiky.

Zároveň naznačuje, že architektura jako historicky ukotvená disciplína a profese architekta jako svrchovaně komplexní činnost se v průběhu 20. století radikálně vymanily z původních profesních mantinelů. Ve 21. století se množina architektonických aktivit elasticky napíná do mnoha směrů podle ryze individuálních ale i kolektivních potřeb. V takové situaci by měla ve společnosti existovat dostatečná mentální kapacita pro plnohodnotné přijetí i takových architektonických projevů, které se nenuceně infiltrují do sféry umění.