Styl mladé republiky

První z nich nese hned několik alternativních názvů: art deco, dekorativismus, národní styl nebo sloh… Objevil se na prahu dvacátých let a stejně rychle, jako se prosadil, z československé architektury zase zmizel v polovině třetí dekády. Po roce 1925 pak už jen dozníval na venkově.

Zatímco až do konce devatenáctého století dominoval architektuře vždy jen jeden styl, byť s určitými modifikacemi, na prahu následujícího století se situace začala nástupem secese komplikovat. Stále tu byl přítomen historismus i eklektická směs různých pseudoslohů a secese, jak dokládá třeba zástavba Pařížské (tehdy Mikulášské) třídy v oblasti pražské asanace. Po roce 1905 přibyla navíc střízlivá moderna, kterou propagovali zejména žáci prof. Otta Wagnera z vídeňské umělecké akademie v čele s Janem Kotěrou a jeho absolventy. Někdejší wagnerián Pavel Janák pak v roce 1911 objevil architektonický kubismus.

Tato poněkud chaotická situace pokračovala i po roce 1918, i když v té době byl již historismus se secesí na ústupu. Kubistický experiment také neměl dlouhého trvání a několik posledních staveb v tomto nepraktickém, ale pozoruhodném a dnes ceněném stylu vzniklo ještě kolem roku 1920. Všichni jakoby cítili, že éra samostatné Československé republiky by měla znamenat nástup něčeho zcela nového. Tehdy se ve světě začal prosazovat nový styl, zvaný art deco. Do architektury a designu přinesl pestré barvy a geometrickou ornamentaci.

Jeho československou variací se pak stal tzv. národní styl. Nevznikl ovšem jen u nás, ale i v dalších zemích bývalé rakousko-uherské monarchie, např. v Polsku nebo Jugoslávii. V těchto zemích, oslavujících nezávislost, se pak uplatnily ve výzdobě i „slovanské“ barvy, tedy červená a bílá, někdy i modrá v detailu. A nezřídka také motivy folklórní, byť silně redukované. Nová architektura byla tvarově i barevně pestrá, prvky na průčelí, které bylo v této době zpravidla provedeno z umělého kamene, byly často plastické, ale později už vzhledem k technické náročnosti provedené jen v ploše. Oblíbené byly oblouky, válce nebo kruhy, objevily se ale také polygony. Známý teoretik Zdeněk Wirth pro tento styl později použil poněkud pejorativně zabarvený termín „rondokubismus“, který je však hodně nepřesný, už jenom proto, že s předválečným architektonickým kubismem měl jen málo společného. Navíc nebyl na rozdíl od Janákova vynálezu českým fenoménem, stačí si třeba prohlédnout tehdejší pestrobarevné kreace slovinského architekta Ivana Vurnika v Lublani.

Nástup národního stylu měla v rukou zkušená střední generace projektantů, která před válkou neuspěla s kubismem. Byli to Pavel Janák, Josef Gočár, Otakar Novotný, Ladislav Machoň a Rudolf Stockar, k nimž se přidali další – Bohumír Kozák, Jindřich Freiwald, Rudolf Hrabě, brněnský Jaroslav Syřiště a nakonec mnozí jiní, včetně anonymních stavitelů. Československý dekorativismus měl totiž od začátku u veřejnosti velký úspěch. Jen mladá nastupující generace ovšem nadšení pro tento dekorativní styl nesdílela a hledala jiné formy, které by navázaly na kotěrovskou modernu, jak si ukážeme v dalších dílech seriálu.

Ikonickou stavbou nového módního stylu se stala Gočárova Legiobanka v pražské ulici Na Poříčí, jejíž projekt vznikl v roce 1920. Architekt pokryl průčelí i interiéry válci a kruhy, ke spolupráci přizval i výtvarníky Jana Štursu, Otta Gutfreunda nebo Františka Kyselu. V obdobném duchu navrhl i dřevěné domky kbelského letiště (dva dnes stojí v areálu pražské zoo), provizorní pavilon spolku Mánes, čs. stánek na veletrhu v Lyonu nebo třeba Vaňkovu továrnu na nábytek v Třebíči. A snad i známý pražský Myšákův dům s cukrárnou (Gočárovo autorství se zatím nepodařilo jednoznačně doložit). Janák připojil další ikonu – pardubické krematorium, připomínající perníkovou chaloupku, nebo palác Adria v Praze, který však – vzhledem k italskému investorovi – pracuje spíše s motivy mezinárodního art deca. Kuriozitou světové výstavy v Riu de Janeiru se pak stal jeho národní pavilonek pokrytý folklórními motivy.

Ostatní architekti střední generace nezůstali pozadu, o čemž svědčí třeba malobytové domy, budovy venkovských divadel a sokoloven, četné školy, nemocnice, či rodinné domky. Všude tam najdeme pestré geometrické motivy v národních barvách. Kultivovaný artdecový interiér však najdeme třeba i v primátorském bytě neoklasicistního paláce Městské knihovny architekta Františka Roitha z pozdních dvacátých let. Styl se však rychle vyčerpal a v polovině třetí dekády ustoupil ze svých pozic. Vytlačil ho jednak moderní klasicismus, jednak „holandská“ architektura režného zdiva a pak konečně i avantgardní směry: purismus, konstruktivismus a funkcionalismus.

Autorom článku je Zdeněk Lukeš, článok bol uverejnený v Neviditelnom psovi.