Fantův kolos na nábřeží Vltavy

Loňský jubilant Josef Fanta (1856-1954) byl pozoruhodný architekt. Během svého dlouhého života – dožil se 98 let – navrhl řadu významných staveb, byl také výtvarník, zajímal se o národopis a v neposlední řadě učil na pražské technice. Významné jsou především dvě etapy jeho tvorby. Tou první byl historismus a sem patří třeba lampy před budovou Národního divadla, palác Bondy I v ulici Na Poříčí, neobarokní dům v Mikulandské ulici nebo tzv. Pačovy domy na Smíchově, či podivná vila s ateliérem Čeňka Vosmíka na smíchovských Hřebenkách. Vlastní dům, zdobený sgrafity, si Fanta postavil v Husitské ulici na Žižkově. Podílel se také na projektu Wiehlova domu na Václavském náměstí, jehož průčelí ozdobil freskami, a po Antonínu Wiehlovi dokončil i arkády vyšehradského Slavína. Po smrti profesora pražské techniky Bedřicha Tesaře dostavěl Hlávkovy domy ve Vodičkově ulici a pro známého stavitele a mecenáše projektoval i studentské koleje v ulici Jenštejnské.

Ještě zajímavější je následující secesní etapa. Sem patří krásný dům pěveckého spolku Hlahol na Masarykově nábřeží s dodnes zachovalým interiérem, rozlehlá budova nádraží Františka Josefa I. (dnes Wilsonova nebo Hlavního) na pomezí Vinohrad a Nového Města, jejíž nápadité detaily můžeme obdivovat v plné kráse až dnes, když je částečně dokončena rekonstrukce stavby. Nezůstávejme však pouze v Praze. Fanta byl autorem kouzelného areálu hvězdárny v Ondřejově, založené bratry Fričovými, a vyhrál soutěž na Mohylu míru, připomínající bitvu tří císařů u Slavkova. V Poděbradech navrhl jeden z nejpůvabnějších hřbitovů a řadu hrobek, zasazených do jeho zdi, na jejichž výzdobě spolupracoval se špičkovými sochaři té doby. Jeho cihlová Obereignerova vila v Poděbradech má téměř anglický ráz. Fantovy stavby snadno poznáte podle sgrafitové výzdoby a četných nápisů, sestavených ze secesního písma, které sám vytvořil. Nejvíc jich asi zdobí areál známé staropražské hospody U Vejvodů, kterou restauroval a doplnil o secesní činžák na nádvoří. Sám pak bydlel v adaptovaném domě na Pětikostelním náměstí poblíž dnešní Sněmovny.

Dnes se ale chci zastavit u jeho budovy poslední. Ta už v době výstavby, která započala právě před devadesáti lety na parcele mezi staroměstským nábřežím Na Františku a ulicí Řásnovka, vzbuzovala značné kontroverze. Šlo o nepřehlédnutelnou budovu Ministerstva obchodu a Patentního úřadu (dnes Ministerstvo průmyslu a obchodu). Fanta vyhrál soutěž a navrhl dům ve stylu historismu a neoklasicismu s pozdně secesní dekorací. To byla na konci dvacátých let již totálně anachronická architektura, stačí si připomenout, že prakticky souběžně se na protějším holešovickém břehu Vltavy stavěl funkcionalistický palác Elektrických podniků s keramickým pláštěm a americkou klimatizací. Není divu, že avantgardisté se Fantovu poněkud ponurému výtvoru, zakončenému mohutnou kupolí, posmívali a označovali ho za poslední secesní stavbu v Evropě. Architekt se však nedal vyvézt z míry. Kamenné průčelí ze žulových a pískovcových kvádrů zdobí desítky plastik stařičkého Čeňka Vosmíka a dalších sochařů, je tu i řada reliéfů a ozdobných mříží. Stejnou péči věnoval projektant také interiérům. Nádherným prostorem je eliptické hlavní schodiště, původní je dřevěné obložení stěn salonů, kazetové stropy a mramorové dlažby, lustry a nábytek najdeme i v zasedací síni. A samozřejmě nechybí ani charakteristické Fantovy nápisy.

Dnes je Fantova robustní budova vyčištěna a večer působivě osvětlena a také současný pohled na tuto kuriózní stavbu je mnohem přívětivější, než tomu bylo dříve. Ještě v osmdesátých letech se uvažovalo o jejím odstranění, pamatuji se, jak mne v archívu architektury v karlínské Invalidovně, kde jsem tehdy pracoval, navštívili inženýři, aby si prohlédli originální Fantovy výkresy. Tak tohle se vám nebude bourat snadno, pomyslel jsem si. Naštěstí k likvidaci nakonec nedošlo a i díky tomu jsem se před časem mohl zúčastnit v konferenčním sále ministerstva předání čestné plakety ministra architektce Evě Jiřičné, jejíž tvorba mimochodem nemůže být návrhům profesora Fanty vzdálenější, což je vlastně paradox. A taky mohou jeho stavbu dál obdivovat Japonci a já jim musím donekonečna vysvětlovat, že tuto pražskou stavbu nenavrhoval jimi tak obdivovaný tvůrce A-dómu v Hirošimě Jan Letzel, i když je mu tak podobná. Jenže ta Letzelova je o mnoho let starší, zatímco její tvůrce, Kotěrův žák Letzel byl – na rozdíl od Fanty - v době jejího budování ještě mladík..

Foto: archív autora

Autorom článku je Zdeněk Lukeš, článok bol uverejnený v Neviditelnom psovi.