Dve krematóriá

Ministerstvo kultury předložilo vládě seznam nových národních kulturních památek (NKP), ta ho schválila, vypadlo jen nádraží v Pardubicích, což byla jediná nominace stavby, která vznikla až po druhé světové válce. I tak tvoří dvě třetiny letošních položek překvapivě příklady moderní architektury – tedy z první poloviny XX. století. Je zjevné, že předkladatelé se snaží seznam více jak tří stovek NKP doplnit i o dosud dost přehlížené ukázky staveb doby nepříliš vzdálené.

Výběr je to samozřejmě vždy subjektivní, není nějaká přesně definovatelná hranice mezi památkou „normální“ a národní, i když jakési pokusy takovou definici stanovit, existují. Vždy ale záleží na navrhovateli, co na seznam zařadí. Kritérií je samozřejmě více, někdy hraje hlavní roli stáří (u středověkých staveb asi nemá smysl dovozovat, zda v době vzniku představovaly nějaký zásadní přínos, podstatné je, že se vůbec zachovaly), jindy originalita řešení, fakt, že za návrhem stojí významný architekt či stavebník nebo třeba i spojení stavby, která jinak ničím nevybočuje z řady, s nějakou významnou historickou událostí nebo osobností.

I toto kritérium je ovšem subjektivní a proměnné v čase. Tady stačí jen připomenout, že ze seznamu NKP vypadly po roce 1989 různé památky dělnického hnutí. Otázkou k zamyšlení je i fakt, že neustálý nárůst položek na památkových seznamech může ve svém důsledku působit i kontraproduktivně – čeho je moc, toho si lidé tolik neváží. Podívejme se tedy na nový seznam s nadhledem, tedy jako na výraz úcty odborníků k určitým stavbám. Využívám této příležitosti, abych ty z nich, které patří do období, jemuž se věnuji – a jež tedy pocházejí z doby nepříliš dávné – čtenářům blíže představil. Dnes se podíváme na dvě z nich, které dodnes slouží původnímu účelu: budovy krematorií v Nymburce a Brně.

Krematoria, nebo, jak se tenkrát říkalo, krematoře, byly po první světové válce novým tématem pro architekty. To nejstarší se dokonce začalo stavět v Liberci ještě před válkou. Čekalo se ovšem na zákon, který kremaci nebožtíků umožnil. Zprvu navrhovali projektanti v soutěžích tyto budovy jako jakési chrámy smrti. Tomu odpovídal i jejich monumentální vzhled a expresívní formy, stačí se jen podívat na některé návrhy na krematorium v Pardubicích, včetně první verze vítězného projektu Pavla Janáka. Jiný názor na tato zařízení měla ovšem nastupující generace, která dávala přednost civilnějšímu projevu. Patřil k ní i senzitivní architekt a výtvarník Bedřich Feuerstein (1892-1936), jeden ze zakládajících členů skupiny Devětsil kolem teoretika Karla Teigeho.

Feuerstein studoval u Jožeho Plečnika na Umprum, na pražské technice i na akademii u Josefa Gočára, byl také zdatný malíř, který jezdil malovat s Josefem Šímou na francouzsko-španělské hranice, a scénograf. Ještě dříve, než odešel do Paříže a později do Tokia, získal zakázku na nové menší krematorium do středočeského Nymburka. Definitivní projekt vznikal ve spolupráci se zkušenějším kolegou Bohumilem Slámou (1887-1961) v letech 1922-1923. Feuerstein byl tehdy ovlivněn ranou tvorbou švýcarského architekta a teoretika Le Corbusiera a jeho architektonickým purismem. Pro tento styl byly charakteristické kompozice, složené z geometrických těles. Feuerstein se Slámou tedy sestavili budovu z válce na oválném půdorysu, který stojí na obdélné platformě a je překryt dalším obdélníkem. Autoři pak navrhli i náhrobky v okolí rovněž ve tvaru válců, i když se v detailech lišících. Purismus v architektuře rychle odezněl a byl v polovině dvacátých let nahrazen dalšími avantgardními styly konstruktivismem a funkcionalismem. O to je raná nymburská stavba cennější.

Další stavba, která nyní získala statut národní kulturní památky, je budova brněnského krematoria. To je o něco mladší, než to nymburské, stavělo se v letech 1925-1930. Vzniklo na základě soutěže, jíž se zúčastnil také Pavel Janák. Vítězným návrhem se však stal ten, který představil významný brněnský architekt Ernst Wiesner (1890-1971). Tento žák prof. Friedricha Ohmanna z vídeňské umělecké akademie a obdivovatel Adolfa Loose, mimochodem brněnského rodáka, byl v moravské metropoli autorem řady významných děl, např. paláce Morava s kinem Capitol, Moravské banky (s Bohuslavem Fuchsem) nebo několika prominentních vil. Wiesnerovo krematorium tvoří jednoduchý bílý kubus, vyrůstající z cihelné báze a rámovaný štíhlými travertinovými pilastry s pyramidálním zakončením. Stavba, připomínající jakýsi zikkurat, působí slavnostně a monumentálně, čehož ovšem autor dosáhl minimalistickými prostředky. Obklopují ji terasy, schodiště a kolumbárium. Také interiér obřadní síně je působivý a je v něm hodně světla, které dovnitř vniká proskleným stropem. Brněnské krematorium je nejvýznamnějším Wiesnerovým dílem a patří ke zlatému fondu brněnské moderní architektury.

Obě budovy, které jsme si dnes představili, byly jistě po právu zařazeny mezi národní kulturní památky, alespoň dle mého mínění. Patří totiž k významným mezníkům naší moderní architektury. Příště nás čekají další nominované objekty.

Foto archív autora a Ester Havlová

Autorom článku je Zdeněk Lukeš, článok bol uverejnený v Neviditelnom psovi.