Z Plzně do Prahy - unikátny transfer slávneho bytu od Adolfa Loosa

Brněnský rodák, architekt a teoretik Adolf Loos (1870-1933) je jednou z nejvýznamnějších osobností evropské kultury první poloviny dvacátého století. Jeho slavným vynálezem je tzv. prostorový plán (Raumplan) – tedy kompozice vnitřních prostorů domu o různých proporcích, vzájemně důmyslně provázaná schodišti a obalená prostou fasádou – jednoduchým bílým kubusem. Tento princip rozvíjel Loos u několika svých staveb, zejména ve Vídni a Praze. V naší metropoli je jeho nejznámější stavbou vila ing. Františka Müllera ve Střešovicích, která byla po náročné rekonstrukci otevřena veřejnosti v roce 2000.

Loos se ovšem proslavil i četnými bytovými interiéry, realizovanými v rámci starší zástavby. Nejvíce z nich se nachází v Plzni. Jejich společným znakem je pohodlí, dobře vyřešený provoz, užití kvalitních materiálů, promyšlený a důmyslně řešený zabudovaný nábytek, ale na druhé straně i určitá stylová volnost: Loos neměl rád architekty – diktátory, kteří navrhnou veškeré vnitřní zařízení bez ohledu na přání a potřeby majitele. V jím vytvořených bytech se proto nachází nábytek různé provenience, stylu i stáří, prostě tak, aby se uživatel cítil ve svém království co nejpohodlněji. Ostatně na toto téma napsal Loos řadu vtipných statí, z nichž mnohé neztratily dodnes svou platnost.

Loosovy plzeňské interiéry jsme kdysi – ještě za totality – navštívili s historikem architektury Vladimírem Šlapetou, nizozemským badatelem Maxem Risseladou a fotografem Pavlem Štechou. Tehdy to byla tristní výprava. Slušně zachovaný byl Brummelův byt, který naštěstí tehdy spravovala plzeňská pobočka Svazu architektů, a několik interiérů, jež byly v soukromém držení. V těch dalších se zachovaly jen některé detaily. Vzpomínám si třeba na návštěvu Vogelova apartmá na Klatovské třídě, v němž v té době měla sídlo vojenská správa. Poprosili jsme jejího náčelníka, zda nám dovolí vyfotografovat krásný původní krb. On se dosti divil, co je na něm tak zajímavého (jméno Adolf Loos mu samozřejmě nic neříkalo), ale nakonec souhlasil a dokonce nás nechal pár minut bez dozoru. Pavel Štecha byl ale zoufalý, neboť před krbem byly do podlahy zapuštěné ohavné ocelové vlajkové žerdi, přes něž se nedalo fotografovat. Rychle jsme je tedy vyšroubovali z podlahy, Štecha krb vyfotil a pak jsme to od navrátivšího se náčelníka pěkně slízli. Ten by se možná divil – dnes je byt nákladně uveden do původního stavu, podobně, jako některé další Loosovy plzeňské apartmány, jež jsou ve vlastnictví města. To je na ně velmi pyšné a jsou zpřístupňovány badatelům i veřejnosti.

Také v případě bytu Willyho a Marthy Hirschových v Plachého ulici bylo naše zklamání tehdy velké. Po válce se v prostoru nacházela mateřská škola a nábytek byl vystěhován, vzpomínám si jen na zrcadlo, které se zachovalo na původním místě, protože nešlo sejmout ze zdi. Po sametové revoluci dnešní majitel upozornil známého sběratele a majitele renomované aukční síně pana Vladimíra Lekeše na to, že se v domě zachoval ještě interiér bytu Richarda Hirsche z roku 1927. Ten se pak Lekešovi podařilo odkoupit, ale protože na původním místě nemohl zůstat, hledal pro něj novou lokaci. Zařízení bytu bylo proto odborně rozebráno a pečlivě uloženo. Když pak byl vhodný prostor o téměř identických proporcích nalezen v Praze v domě, navrženém v roce 1910 známým architektem Antonínem Engelem v ulici U Starého hřbitova na pražském Josefově, bylo zařízení Hirschova bytu znovu sestaveno tam. Celý proces byl připraven ve spolupráci s nejvýznamnějším znalcem Loosova díla prof. Burkhardtem Rukschciem, který byl rovněž konzultantem rekonstrukce vil Müller a Winternitz v Praze nebo výše zmíněných Loosových bytových interiérů v Plzni.

Richard Hirsch (1909-1977) byl jediným synem Wilhelma a Marthy Hirschových, kteří vlastnili úspěšnou továrnu na kovové zboží. Těm navrhl Loos byt již v roce 1907 a zprostředkoval jim kontakt s Oskarem Kokoschkou, který oba manžele v roce 1909 portrétoval. Byli rovněž spřízněni s další významnou podnikatelskou rodinou v Plzni – Beckovými, pro něž Loos také pracoval a s jejichž dcerou Claire se později oženil. Před nacisty se Richardovi a jeho ženě Marieluis podařilo uprchnout do Izraele a později se usadili v Austrálii.

Byt Richarda Hirsche, který byl původně umístěn o patro výš, než byt jeho rodičů v piano nobile neorenesančního palácového domu v Plachého ulici č. 6, pochází tedy z pozdního Loosova tvůrčího období. Je pro něj charakteristická bezozdobnost a střídnmost, dokonalý detail i promyšlený systém vestavěných skříní a lavic. Dřevěné prvky byly z mahagonu, stěny původně pokrývaly látkové tapety. V rohu místnosti je umístěn sedací kout na mírně vyvýšeném pódiu. Zatímco vestavěný nábytek nebo deštění na stěnách byly přeneseny do nového prostoru na Josefově bez problémů (drobné nuance vyžadovala jen jiná délka místnosti), bylo třeba ještě hodně práce, aby byl interiér doplněn o charakteristický volně stojící nábytek, jenž se nedochoval, koberce, závěsy a další zařízení. Naštěstí jsou k dispozici původní černobílé fotografie Loosových interiérů a tak je možno na různých aukcích postupně dohledávat autentické detaily nebo alespoň jim velmi podobné. Na půdě plzeňského domu se podařilo nalézt i původní unikátní kruhový lustr nad stolem sedacího koutu, který byl rovněž restaurován. V bytě Richarda Hirsche přeneseném Vladimírem Lekešem do Prahy nyní vzniká studijní centrum. Kéž by se podařilo obnovit podobným způsobem i loosovské zařízení někdejšího módního salonu Kníže na pražských Příkopech!

Foto: Otto Palán a archív autora

Autorom článku je Zdeněk Lukeš, článok bol uverejnený v Neviditelnom psovi.