Námestia, miesta pre autá?

Když jsme vybírali obrázky, které ilustrují tento článek, zvolil jsem ten, který mi připomněl mládí. Z bytu na Letné jsem seběhl přes park kolem opuštěného podstavce generalissimova pomníku dolů k Vltavě, přes Čechův most jsem se dostal do Pařížské a nakonec na Staroměstské náměstí, jemuž by tehdy víc slušel název Staroměstské parkoviště.

Auta byla téměř všude, parkovaly tu dokonce i autobusy. Když pak město někdy v průběhu sedmdesátých let (myslím, že to souviselo s otevřením trasy „A“ metra) rozhodlo, že se prostor vyčistí, najednou tu byl ten parádní rynek, jak ho známe dnes. Upřímně řečeno, to parkoviště si tu dnes asi ani nedokážeme představit, stejně jako fakt, že přes Karlův most kdysi jezdívaly automobily a vedla tam i tramvajová linka.

Doufám, že jednou budou Pražané i návštěvníci metropole kroutit hlavou i nad historickými fotografiemi neméně cenného prostoru – Malostranského náměstí. Vážně tam stávala auta?, budou se ptát. A my pamětníci budeme odpovídat: Jasně – a byla všude, i v horní části kolem barokního sloupu nebo před vstupem do jednoho z nejkrásnějších barokních chrámů Evropy, kostela sv. Mikuláše. Přitom volná prostranství jsou pro město, jako Praha naprosto nezbytná. V přehuštěném centru vytvářejí příjemný kontrast, náhle je tu místo pro volný pohyb, prohlídku jedinečného souboru historických průčelí kolem dokola, prostor pro nejrůznější aktivity, jako jsou shromáždění, trhy – ty tu mají ostatně několikasetletou tradici, koncerty. U domovních fasád jsou letní zahrádky kaváren, jen vodní prvky na Staroměstském rynku chybí.

Auta se postupně daří vytlačovat i z dalších cenných prostorů – náměstí Republiky, Hradčanského nebo Václavského náměstí, na náměstí Karlově je už od sedmdesátých let devatenáctého století park. Pak jsou ovšem prostranství velmi cenná, kde auta dosud vládnou – náměstí Anenské, Valdštejnské, nebo Pohořelec. A samozřejmě ústřední prostor Malé Strany. Přitom se už léta mluví o tom, že z něj plechové krabice zmizí. Konečně před časem proběhla soutěž, která s vyčištěním Malostranského náměstí počítá. Konečně, jak už víme, parkují zde hlavně poslanci a zaměstnanci Parlamentu, kteří mají hned vedle k dispozici podzemní parking. Připomínám, že další měl vzniknout pod parčíkem na nedalekém Klárově. Dokonce tam vykáceli stromy, dnes je tam jen neupravená travnatá plocha se dvěma nepříliš povedenými pomníky, pár starých vrb je jen na okraji. Podzemní garáže by přitom vyřešily požadavky zákonodárců. Dodnes se stavbou nezačalo, důvodem jsou také protesty obyvatel, kterým se samozřejmě nelíbí, že by tu dva roky byla stavba. Jenomže bez ní to nejde, ovšemže by jí musel předcházet i archeologický průzkum.

Nicméně nezbytná podmínka pro zklidnění Malostranského náměstí to není, vždyť se na jaře otevře velkokapacitní podzemní parking pod Letenskou plání, což je z Malostranského pouhé dvě stanice tramvají číslo 12, z Klárova dokonce jen jedna. Jasně, vím, že někteří zákonodárci by „sockou“ nejeli ani za nic, aby nemuseli sdílet dopravní prostředek s občany, které zastupují, a kteří je zvolili. No tak ať je na Letnou po zasedání Sněmovny nebo Senátu vyveze autobus, to by snad neměl být problém.

A jak by to na Malostranském náměstí mohlo vypadat? Vydlážděná plocha s kašnou a zastávkou tramvaje, na okraji pár parkovacích míst, vyhrazených třeba pro vozíčkáře nebo taxíky. A prvky tzv. drobné architektury, jako jsou lampy, kiosky, koše na odpadky, zábradlí, lavičky. Ostatně vítězný návrh s tím počítá. Přimlouval bych se ještě za pár stromů, ty prostor oživí a v horkých dnech vrhají příjemný stín. Kdyby tak velké prostranství na obrázku architektů snad někoho stresovalo, měl by si uvědomit, že během dne bude prostor plní lidí, vždyť jde o součást tzv. Královské cesty, vedoucí na Malé Straně od Karlova mostu nahoru na Hrad.

Abych nezapomněl, nejen pražskou tradicí jsou pomníky na veřejných prostranstvích. A tady byly hned dva a v obou případech šlo o významná díla, bezesporu zdařilejší, než ta na Klárově. Ten druhý v pořadí připomněl osobnost francouzského bohemisty Ernesta Denise (1849-1921), který se zasloužil o vznik samostatného Československa. V prostoru náměstí toto dílo slavného českého sochaře Karla Dvořáka (mj. autora sousoší Cyrila a Metoděje na Karlově mostě) dlouho nepobylo, osazeno bylo v roce 1928 a za války je odstranili nacisté.

Už od roku 1858 stál na Malostranském náměstí jeden z nejkrásnějších pražských pomníků vůbec, vzdávající hold slavnému vojevůdci maršálu Radeckému. Autory byli bratři Emanuel a Josef Maxové. Ti v naší metropoli vytvořili řadu soch na Karlově mostě, jezdecký pomník posledního římského císaře (a prvního rakouského) a českého krále Františka I., který už opět zdobí parčík u Smetanova nábřeží, dále sochu Pražského studenta na nádvoří Klementina nebo plastiku lva, který je dnes umístěn v zatáčce Chotkovy silnice. Maxové vojevůdce postavili na štít nesený jeho vojáky, což je starý římský motiv. Pomník je dnes uložen v lapidáriu Národního muzea, takže by nebyl problém vrátit ho na místo, pro něž byl vytvořen, ovšemže ne tam, kde stál původně, protože by překážel projíždějícím tramvajím. Pokud má někdo pocit, že to vadí, neboť šlo o rakouského vojáka, nechť zváží, že takoví v někdejší monarchii žili. A maršálský titul mu mimochodem udělil i ruský car. Každopádně pocházel z české šlechtické rodiny, celým jménem to byl Josef Václav Antonín František Karel hrabě Radecký z Radče (1766-1858) a narodil se v Třebnici (dnes součást Sedlčan). Mimo jiné se zasloužil o Napoleonovu porážku. Pokud s tím má přesto někdo problém, ať alespoň vezme na vědomí, že socha je krásným artefaktem. A že bourání pomníků o kulturnosti národa moc nesvědčí...

Autorom článku je Zdeněk Lukeš, článok bol uverejnený v Neviditelnom psovi.