Karl-Marx-Hof – symbol Rudé Vídně

Pokračuje náš seriál o zajímavých stavbách rakouské metropole (minulý díl zde). Minule jsme si představili jednu z ikon vídeňské moderny – Wagnerův kostel na Steinhofu, dnes se podíváme na další výraznou stavbu: Karl-Marx-Hof, jeden ze symbolů tzv. Rudé Vídně, tedy období 1919-1934, kdy rakouské metropoli vládli sociální demokraté.

Karl-Marx-Hof patří k největším budovám Evropy, stavba má víc než kilometr na délku a nachází se v Heiligenstadtu nedaleko Dunaje a Donaukanalu. Jde o velkoryse pojatou městskou sociální výstavbu, která je symptomatická pro období, kdy se na vídeňské radnici usadili sociální demokraté v čele se starosty Jakobem Reumannem a jeho nástupcem Karlem Seitzem. Toto období, nazývané Rotes Wien (Rudá Vídeň) následuje po první světové válce a rozpadu monarchie, kdy byla země v těžké sociální situaci. Nebyla práce, Rakousko zaplavily tisíce imigrantů, v zemi bylo mnoho válečných invalidů, vládla desiluze a hospodářská i finanční krize spojená s hyperinflací. Obyvatele metropole navíc kosila španělská chřipka a další nemoci, byty chudých byly přeplněné a nákaza se rychle šířila. Vítězná strana se proto rozhodla vybudovat velkorysý sociální program, jehož součástí byla i výstavba tzv. „hofů“, tedy rozlehlých obytných souborů s malými byty a sociálním zařízením, k nimž patřily mateřské školy, prádelny, jídelny, ale i knihovny nebo ordinace lékařů a další služby. Typickým prvkem byly i zelené plochy podél těchto staveb nebo ve vnitroblocích. Stavby byly také jednotně označeny plastickými červenými písmeny s městským znakem a pojmenovány po významných osobnostech. Tak vznikl nejen Karl-Marx-Hof, ale také Friedrich-Engels-Hof, George-Washington-Hof a mnohé další. Tato tradice městské sociální výstavby ostatně přetrvala ve Vídni dodnes. Zvláštní vyhláška umožňující realizaci těchto Gemeindebau (komunitních staveb) pak umožňovala stavět na pozemcích poskytnutých městem se značnou slevou. Dotované budovy v zeleni obsahovaly malé byty, které byly přednostně poskytovány válečným invalidům, vdovám s dětmi a dalším sociálně slabým skupinám.

Městským architektem byl v tomto období někdejší žák prof. Otto Wagnera z vídeňské umělecké akademie Karl Ehn (1884-1957), který sám navrhl i několik „hofů“. Nejznámější a největší z nich nesl Marxovo jméno. Obří stavba mezi ulicemi Heiligenstädter Strasse a Boschstrasse je tvořena dvěma uzavřenými bloky a centrálním náměstím 12. Februar Platz, k němuž přiléhá známé křídlo, traktované převýšenými rizality nad mohutnými obloukovými průchody. V osách oblouků jsou umístěny keramické alegorické plastiky a horní části rizalitů dominují mohutné vlajkové žerdi. Je to krásná ukázka dynamické expresionistické architektury, realizované v letech 1927-1930 za účasti sochařů Josefa Riedla a Otto Hofnera.

Celkem je v komplexu 1400 bytových jednotek o velikosti 30 až 60 m2, v areálu žilo asi 5 tisíc obyvatel, takže šlo vlastně o menší město. To pak prožilo dramatické chvíle během povstání proti nedemokratickému Dolfussovu režimu v únoru roku 1934, kdy se uvnitř Karl-Marx-Hofu zabarikádovali příslušníci levicového Schutzbundu, na něž zaútočila vojenská artilérie, policie a paramilitantní Heimwehr a donutila je se vzdát. Objekt byl značně poničen. V době Anschlussu pak nesl jméno Heiligenstädter Hof. V průběhu padesátých let byl opět opraven, poslední rekonstrukce pak proběhla v nedávné době. V sedmdesátých letech byl v Karl-Marx-Hofu natočen známý film Noční vrátný (The Night Porter) se sirem Dirkem Bogardem a Charlottou Ramplingovou v hlavních rolích. Dnes patří stavba k významným památkám evropské moderní architektury, podobně jako další „hofy“ projektované známými architekty od těch levicových až po pravicové, jako byli wagneriáni Hubert a Franz Gessnerové, Josef Hoffmann, nebo Leopold Bauer.

Vídeňská sociální výstavba měla také velký vliv na pražskou nebo brněnskou meziválečnou scénu. V české metropoli se jí inspiroval zejména přednosta městského stavebního úřadu Rudolf Hrabě a jeho spolupracovníci Mečislav Petrů, Vratislav Lhota či Vladislav Martínek, kteří v podobném duchu (byť poněkud skromnějším měřítku) navrhli např. obecní domy v Jateční ulici v Holešovicích nebo bubenečské Rooseveltově ulici a četné další pak v Libni, Vysočanech, Radlicích, na Žižkově a v dalších pražských čtvrtích. Jejich stavby z počátku dvacátých let mají zpravidla průčelí pojednaná ve stylu tzv. národního dekorativismu, tedy s obloučky, kruhy nebo čtverci v červeno-bílé kombinaci. Domy byly stavěny co nejlevněji, používaly se cihly ze zbouraných staveb, asketické bylo i vybavení s řadou typizovaných prvků (zábradlí, lampy, dveře). Chyběly výtahy, ba často i koupelny v bytech, ale zato byly součástí těchto areálů školky, prádelny a další služby. Vnitrobloky pak měly parkovou úpravu, případně šlo o řádkovou výstavbu obklopenou zelení. Hrabětovi nástupci Evžen Linhart nebo Jan Rosůlek byli již pravověrnými funkcionalisty a členy avantgardního Devětsilu, takže jejich architektura již byla svým výrazem i dispozičním řešením mnohem modernější. Město každopádně tento typ sociální výstavby podporovalo a existovalo dokonce nařízení, že takové domy se musí objevit v každé čtvrti, Malou Stranu či Staré Město nevyjímaje. Tuto velkorysou sociální politiku tedy můžeme jak tzv. Rudé Vídni, tak i prvorepublikové Praze závidět.

Autorom článku je Zdeněk Lukeš, článok bol uverejnený v Neviditelnom psovi.