Mistr vídeňské secese

Nedávno jsem opět navštívil uměleckou kolonii na Mathildenhöhe v hesenském Darmstadtu a připomněl si dílo Josepha Marii Olbricha, skvělého architekta a designéra, od jehož narození uplyne letos 150 let.

Olbrich se narodil ve slezské Opavě v německé rodině. Projevil výtvarný talent a vystudoval vídeňskou uměleckou akademii u profesora Karla von Hasenauera, jednoho z protagonistů vídeňského historismu. Poté byl zaměstnán u vůdčí osobnosti tehdejší rakouské umělecké scény a Hasenauerova nástupce na Akademii Otta Wagnera. Stal se členem vídeňské secese a v letech 1897-1898 byl dle jeho návrhu postaven na Karlově náměstí pavilon spolku, který je dodnes jednou z nejkrásnějších secesních staveb vídeňské metropole. Bílý hranol s decentní štukovou dekorací s rostlinnými a zvířecími motivy završuje kupole, tvořená pozlacenými kovovými lístky.

Na sklonku XIX. století přichází Olbrichovi nabídka od hesenského velkovévody Ernsta Ludwiga, která se neodmítá. Panovník, který byl vnukem britské královny Victorie a byl milovníkem umění, se rozhodl na návrší na okraji hesenské metropole Darmstadtu vybudovat uměleckou kolonii, kam by zval významné výtvarníky, designéry a architekty, kteří by tu tvořili v nově vybudovaných studiích, bydleli v moderních vilách a výsledky své práce vystavovali v tomto areálu. Byla to velkorysá, nákladná a možná poněkud naivní myšlenka, která přinesla později řadu problémů. Někteří umělci kolonii opustili, ale nahradili je opět další. Ernst Ludwig nabídl mladému architektovi, aby tuto kolonii pomohl vytvořit. V areálu se pak měly pravidelně konat umělecké přehlídky. Olbrich začal pracovat na návrzích jednotlivých budov. Vznikl především velkorysý výstavní pavilon Ernst Ludwig Haus, jehož hlavní vstup zdobí plastiky Adama a Evy od Ludwiga Habicha, jednoho z prvních výtvarníků, který přijal pozvání zúčastnit se prací na výzdobě kolonie. Olbrich v letech 1901-1902 současně navrhuje první vily pro výtvarníky a mecenáše kolonie, včetně vlastního domu. Tyto stavby jsou skvostnou ukázkou vídeňské secese, mají bílou vápennou omítku zdobenou štukem a keramikou. Trochu jiný pohled na architekturu přinesl vlastní dům dalšího prominentního architekta, který se zúčastnil budování umělecké kolonie. Tím byl hamburský rodák Peter Behrens, jehož dům reprezentoval německou secesi - přísnou, ale rovněž podmanivou. Většina těchto staveb byla bohužel poškozena během druhé světové války, dům dalšího protagonisty, designéra Hanse Christiansena byl zcela zničen. Do dnešních dnů se nedochoval ani pavilon uměleckého průmyslu nebo honosná vstupní brána. První expozice se konala v ještě nedokončeném areálu v roce 1901 za velkého zájmu veřejnosti, další pak následovaly v letech 1904 a 1908.

Olbrichovy pozdější stavby jsou již méně „pohádkové“, svým pojetím směřují ke stylu moderny. Novou dominantou kolonie se stává štíhlá Svatební věž, ukončená motivem, který připomíná pět prstů. Věž je obložena keramikou, horní partie má měděný plášť. K tělesu věže se přimyká další velký objekt s ateliéry umělců a výstavními sály. V kolonii přibyl ještě pozoruhodný trojdům, ukázky moderních dělnických domků a další objekty. Současně Olbrich vytváří řadu bytových interiérů, navrhuje nábytek a mnoho skvostných uměleckoprůmyslových předmětů ze stříbra, zdobených drahokamy. V této době projektuje opavský rodák také další objekty. Na Luisině náměstí v centru Darmstadtu navrhuje dvě kašny a parkovou úpravu, projektuje stavby pro zámek ve Wolfsgartenu nebo obchodní dům Tietz v Düsseldorfu. Nadaný architekt však onemocněl leukémií a v roce 1908 umírá. V následujících letech pak kolonii dokončují další projektanti, především Albin Müller a Emanuel Josef Margold. Dnes je umělecká kolonie na Mathildenhöhe památkou UNESCO a jednou z nejvýznamnějších ukázek evropské secese.

Na našem území bohužel dnes žádnou Olbrichovu stavbu nemáme, nepočítáme-li ranou práci - projekt kostelíku v Melči u Opavy, který je ještě pojednán v historizujících formách. Olbrich se neúspěšně zúčastnil soutěže na opavské muzeum, nerealizován zůstal i krásný secesní projekt kavárny Niedermayer. Jeho dům pro bratra Edmunda z roku 1904 zase Opavané zbytečně zbourali v totalitní éře. Jméno bezesporu nejslavnějšího opavského rodáka tak dnes připomíná jen malý parčík s jeho bustou a kopií darmstadtské kašny. Olbrichovo dílo dokumentovala v roce 1989 rozsáhlá výstava ve Valdštejnské jízdárně.

Autorom článku je Zdeněk Lukeš, článok bol uverejnený v Neviditelnom psovi.

Fotografie: archív autora