Berlín - Le Corbusier

Dnes se opět vrátíme do německé metropole, kde jsme v rámci naší cesty po architektuře navšívili takzvaný Corbusierhaus. Slavný švýcarský architekt Le Corbusier (vlastním jménem Charles-Édouard Jeanneret; 1887-1965), propagátor purismu a funkcionalismu v architektuře a po válce představitel brutalismu, tedy směru, který nechává vyznít působení režných materiálů, jako je pohledový beton, po sobě zanechal stavby v řadě zemí. Dnes se podíváme na jeho budovu Unité d´habitation v Berlíně, od jejíhož dokončení uplynulo právě 60 let.

Koncept Le Corbusierova domu Unité d´habitation vychází z jeho návrhů na kolektivní bydlení, které pocházejí již z poloviny dvacátých let. Tehdy vznikly projekty „Zářícího města“, jež byly z dnešního pohledu takovou pěknou levicovou utopií. První tzv. kolektivní dům pak byl na přelomu dvacátých a třicátých let postaven v Moskvě dle projektu architekta Mojseje Jakovleviče Ginzburga a Ignatije Milinise. Myšlenka zaujala i naše meziválečné avantgardisty, známé jsou například projekty týmu Jana Gillara z počátku třicátých let pro pražskou Pankrác. Těsně po válce byly také první koncepty realizovány: jeden ve Zlíně, resp. Gottwaldově (arch. Jiří Voženílek), další v Litvínově (Václav Hilský – Eugen Linhart). Myšlenka kolektivního bydlení je jistě zajímavá, ale v praxi se pak ukázalo, že je i dosti naivní. Nejdříve zanikly služby, obyvatelé, kteří se nastěhovali jako mladí, v domě postupně stárli, až se z kolektivních domů styly obří domovy důchodců. Neosvědčil se rovněž systém bydlení bez kuchyní, jen se závodními jídelnami. Lidé si ale chtěli vařit sami, výsledkem pak byly četné lokální požáry. Tak například z kultovního prvního zařízení v Moskvě se stala postupně obří troska a v dobrém stavu není ani předimenzovaný objekt v Litvínově, určený původně zaměstnancům místní chemičky. Zlínský dům je menší a po nedávně rekonstrukci je naopak v dobrém stavu.

Ve stejné době, v letech 1947-1952 - byl ve francouzském přístavu Marseille postaven pod názvem Cité Radieuse i první kolektivní dům dle projektu Le Corbusiera. Kolosální stavba obsahovala 337 malých mezonetových bytů (tedy ve dvou patrech nad sebou), obchody, společné stravování, obchody a služby, včetně mateřských škol a jeslí. Na střeše byla sluneční terasa, bazén, běžecká dráha a galerie. Systém se osvědčil, a tak ho autor ještě třikrát bez rozpaků a ohledu k okolnímu terénu a většinou drobné zástavbě zreplikoval. Další stavby s obdobným řešením tak vznikly v letech 1955-1965 v Nantes, Briey a Firminy a v roce 1957-8 také v Západním Berlíně. To bylo v rámci akce, nazvané IBA – International Bauaustellung - na níž se vedle švýcarského architekta podíleli rovněž Alvar Aalto, Max Taut, Oscar Niemeyer nebo Walter Gropius. Jejich sociální výstavba byla ale soustředěna v jiné lokalitě než Le Corbusierův obří projekt, který nakonec našel místo nedaleko bývalého olympijského areálu v místě, zvaném Heilsberger Dreieck poblíž linky S-Bahnu.

Unité l´habitation Berlin-Westend, nazývaný dnes Corbusierhaus byl zbudován z železobetonových panelů vyrobených na místě stavby. Autor uplatnil svůj modulový systém vycházející z lidských proporcí a nazvaný Modulor, což vyjádřil i betonovým reliéfem u vstupu. Na barevném řešení pak spolupracoval se známým malířem Fernandem Légerem. Stavbu však doprovázely četné problémy, úřadům se nelíbila malá světlá výška obytných místností. Tu autor zvětšil, ale aby dodržel svou oblíbenou proporci zlatého řezu, musel zvětšit i další rozměry mezonetových bytů. V 17 patrech se nachází celkem 557 bytů, od garsonek až po velká apartmá, nechybí ani obchody a služby. Velkoryse je řešen vstup s prostornými vestibuly. Tak nákladné řešení ovšem mělo daleko ke skromným sociálním bytům. Po rozsáhlé rekonstrukci je tak dnes obývají představitelé vyšší střední třídy, jak o tom svědčí i luxusní automobily před budovou. Bydlet ve stavbě známého vizionáře je tak trochu snobská záležitost. Na rozdíl od svých francouzských bratrů neobsahuje berlínský objekt střešní terasu. Navzdory různým připomínkám a jisté naivitě celkové koncepce kolektivního bydlení je však dodnes zajímavou ukázkou velkorysé výstavby, původně určené pro sociální účely. Pro milovníky moderní architektury je zajímavé i srovnání s nedalekým olympijským areálem, který zase reprezentuje poněkud těžkopádný německý meziválečný neoklasicismus s atributy nacistické éry.

Autorom článku je Zdeněk Lukeš, článok bol uverejnený v Neviditelnom psovi.