Hundertwasserova spirála

Hlavní atrakcí Darmstadtu je samozřejmě slavná umělecká kolonie arcivévody Ernsta Ludwiga, vybudovaná podle plánů Josepha Marii Olbricha. Ta však není jedinou zajímavou architektonickou realizací v tomto hesenském městě. Turisté nevynechají ani tzv. Lesní spirálu (Waldspirale), navrženou malířem a na sklonku života také designérem Friedensreichem Hundertwasserem. A tu si dnes prohlédneme.

Hundertwasser, vlastním jménem Friedrich Stowasser, se narodil v roce 1928 ve Vídni. Obdivoval tamní secesi, zejména práce Gustava Klimta nebo Egona Schieleho, ale také třeba obrazy švýcarského malíře Paula Klee a vytvořil specifický abstraktní svět, který mu přinesl věhlas zejména v šedesátých letech, ač nedokončil žádnou výtvarnou školu. Silné ekologické cítění a vztah k přírodě ho nakonec přivedl až k architektuře a urbanismu. Tady byl ale vášnivým kritikem funkcionalismu a také např. Adolfa Loose. Když pak byl v centru Vídně v ulici Löwengasse postaven podle jeho návrhu Hundertwasserhaus (1983-1986), stal se okamžitě vyhledávanou atrakcí číslo jedna.

Zatímco laici i výtvarníci přijali většinou s nadšením stavbu bez pravých úhlů, kde každé okno má jiný tvar, na průčelí a na střeše jsou pozlacené cibulovité báně a rostou keře a stromy a střídají se tu pestré barvy na omítce i charakteristických keramických obkladech, mezi architekty vyvolala tato svérázná vzpoura proti moderně silné pobouření. Svou roli hrál jistě fakt, že si laik v oboru troufl vstoupit na jejich posvátnou půdu, byť případů, kdy výtvarník navrhl nějakou stavbu v intencích své předchozí tvorby, není málo - jsme-li ve Vídni, stačí připomenout třeba slavný betonový kostel-plastiku, projektovaný sochařem Fritzem Wotrubou. Mnohé spíš dráždila nekázeň, rozevlátost a rozbujelost forem. Nejednou se hovořilo o novodobém kýči a obavy (zčásti jistě oprávněné) byly i z epigonů, kteří všechny ty nápady rozmělní. Architektoničtí kritici zkrátka považovali dílo za formu jakéhosi postmoderního manifestu a předpovídali, že zájem o takovou výstřednost je jen módní vlnou, která rychle opadne.

V tom se ovšem přepočítali, veřejnost byla nadšená a serióznější námitky, že bydlet v tak extrémní stavbě je také mimořádně nákladné, nebrala v potaz. Ostatně movitých občanů rakouské metropole, kteří si to mohli dovolit, nebylo málo. Samotného autora pozitivní reakce povzbudila a kritiky moc vážně nebral. A tak nezůstal u jediného výtvoru v tom bizarním stylu. Brzy se začaly objevovat další stavby, navržené svérázným umělcem. Jakoby si Hundertwasser chtěl vyzkoušet, co se vše dá v této formě navrhnout. Tak přestavěl starší teplárnu a spalovnu, vybudoval výtvarnou galerii, kostel, přestavěl dálniční odpočivadlo s legendární vycpanou „hajzlbábou“, projektoval školu, nádraží, obchody, rodinný dům, lázně Blumau ve Štýrsku s apartmány skrytými v zemi tak trochu ve stylu hobitích nor. Všechna tato díla, rozesetá po Rakousku i Německu (po jedné má i v Japonsku a v USA), jsou navržena dle jednotného mustru: stěny jsou různě zprohýbány (zlí jazykové autorovi doporučili, aby byl důsledný a podobně zprohýbal i podlahy), okna mají různé formáty a nejsou v jedné linii, fasáda je členěna barevnými plochami, jež odděluje charakteristická černá linka, jak ji známe z jeho obrazů. Kde je to možné, doslova bují zeleň. A tyto objekty jsou také zelení obklopeny (možná by se spíše mohlo říci obrostlé). Tam, kde to nejde, soustředí se stromy, keře, květiny a tráva alespoň do vnitrobloku. Mimochodem, to klade na konstrukci stavby a její izolace velké nároky, není legrace, když vám na střeše roste strom, navíc udržet zeleň v letních vedrech nebo zimních mrazech při životě, není v naší zeměpisné šířce jednoduché.

Když Friedensreich Hundertwasser náhle v roce 2000 zemřel během své cesty z Austrálie do Německa přímo na palubě parníku Queen Elisabeth 2, zůstaly některé jeho vize ještě nedokončeny. Patřily k nim např. bytové komplexy Zelená citadela (Grüne Zitadelle) v Magdeburku a také Lesní spirála v hesenském Darmstadtu. Ta má skutečně tvar stoupající spirály, v nejvyšší partii má dům dvanáct podlaží. Na střeše je bujná vegetace včetně vzrostlých lip, buků a javorů a také vyhlídková kavárna. V komplexu se nachází 105 apartmánů. Samozřejmě v nich nenajdete pravý úhel - stěny přecházejí v stropy a podlahy prostřednictvím fabionů. Sám mám z této stavby poněkud rozporuplné pocity. Autor se na každém kroku hlásí k přírodě, ale ta mi připadá výrazově mnohem uměřenější, než jeho kreace. Spíš to připomíná stavebnici lego i s těmi ostrými barvami. Větší síla je v detailu, pokud se zaměříte na jednotlivé partie domu, najdete tam docela malebné prvky. Možná by méně bylo více...

Autorom článku je Zdeněk Lukeš, článok bol uverejnený v Neviditelnom psovi.

Fotografie: archív autora