Havlíčkovy pyramidální vize

Výškové stavby lidi přitahují. Nejde jen o ekonomiku takových budov, které nezabírají v centru měst tolik místa, ale i o prestiž, a v neposlední řadě je na těchto stavbách i něco romantického. Jen je pro ně – zejména v městech, jako je Praha – třeba vybrat vhodnou lokalitu.

Zabýval jsem se teď historií výškových budov v Československu. Je to docela zajímavé téma a je spojeno zejména se jmény dvou architektů – Vladimíra Karfíka a Josefa Havlíčka. Dnes bych chtěl upozornit zejména na vizionářské projekty druhého ze jmenovaných. Ale nejprve bych rád připomněl pár zajímavých a průkopnických budov a projektů dalších autorů. Z období první republiky bych zmínil školní projekt dvacetipatrové budovy Kotěrova žáka Jaromíra Krejcara z počátku dvacátých let. Na sklonku té dekády měl vyrůst v Brně tzv. Baťův mrakodrap, ten měl mít 18 podlaží. Známé jsou například návrhy Josefa Gočára nebo Vladimíra Karfíka. Karfíkův dům se dokonce začal stavět, ale realizována byla jen šestipatrová báze, krize zabránila výstavbě věžové části. V roce 1930 byl v Ústí nad Labem postaven palác Spolku pro chemickou a hutní výrobu, který měl 11 pater a výšku 43 metrů. Navrhl ho projekční ateliér německé firmy Lossow & Kühne. K této krásné, byť bohužel nepříliš známé dominantě s artdecovým interiérem, se v blízké budoucnosti vrátím. O šest let později byla dokončena moderní dominanta Bratislavy, 45 metrů vysoký dvanáctiposchoďový palác pro velkouzenáře Rudolfa Menderlu, navržený Christianem Ludwigem a Emerichem Spitzerem. Dalšími výškovými budovami byl další Baťův obchodní dům v Liberci, opět Karfíkovo dílo, s devíti poschodími. Tamtéž – na Soukenném náměstí - pak na sklonku třicátých let vyrostl tzv. Liberecký mrakodrap, který měl ještě o patro víc. Pro pojišťovnu Assicurazioni Generali ho navrhl profesor pražské německé techniky Fritz Lehmann. Soutěž o nejvyšší budovu Československa pak v roce 1938 dotáhl k vítězství opět Karfík svou čtrnáctiposchoďovou dominantou Zlína. Stavebníkem byl samozřejmě opět Jan Baťa. Administrativa měla poprvé v Evropě systém pro čištění fasády ze závěsné plošiny po vzoru amerických mrakodrapů, jež autor poznal důvěrně během svého pobytu v USA. Senzací byla samozřejmě i pojízdná pracovna v kabině výtahu. Jedině tato budova snese svou výškou 78 metrů srovnání s tehdy nejvyššími stavbami Evropy. Těmi byly 87 m vysoká Boerentower v belgických Antverpách architekta Jana van Hoenackera z let 1929-1932 (25 pater) a od roku 1940 pak ještě o něco vyšší Piacentini Tower v italském Janově.

A co Praha? Kupodivu nic moc co se týče realizací. Za zmínku stojí obchodní domy ARA na rohu ulic Perlové a 28. října od architektů Milana Babušky a Františka Řeháka z přelomu dvacátých a třicátých let. Budova s nárožní stupňovitou věží, inspirovaná americkými stavbami, dosáhla 9 poschodí, ještě o patro vyšší byla funkcionalistická Bílá labuť společnosti Brouk & Babka v ulici Na Poříčí, dokončená na prahu druhé světové války (architekti Josef Hrubý a Josef Kittrich). Za první pražský mrakodrap pak byla trochu nadneseně označována administrativní budova Všeobecného penzijního ústavu (dnes Dům odborů) na Žižkově, která byla dokončena v roce 1934. Mladí projektanti Josef Havlíček a Karel Honzík byli inspirováni Le Corbusierem, navrhli moderní křížový půdorys, progresívní skeletovou konstrukci nebo samoomyvatelný keramický plášť. Dům měl americkou klimatizaci a 12 podlaží. Pro Josefa Havlíčka (1899-1961) to ovšem nebyl první výškový projekt. Už v roce 1927 zaujal soutěžním návrhem na Nuselský most, na němž nese mostovku řada čtrnáctipatrových obytných domů.

Tématu vysokých budov, ba i skutečných mrakodrapů, zůstal dosud nedoceněný vizionář věrný i po druhé světové válce. Byl doslova posedlý stavbami, které se tvarově inspirují indiánským kuželovitým stanem teepee, věže se tedy směrem vzhůru zužují a mají minimálně třicet podlaží. Kónický tvar mají četné Havlíčkovy studie z konce čtyřicátých a padesátých let. Jde o návrh budovy OSN do New Yorku (1947), mrakodrap pro Bratislavu, tři věžové domy pražské city (tady neváhá architekt radikálně zasáhnout do urbanismu městského centra, kde ponechává jen nejvýznamnější stavby a vytváří centrální park v oblasti kolem Václavského náměstí).

Dále je třeba jmenovat jeho soutěžní návrh na radnici v Torontu z roku 1958, studii zástavby pankrácké pláně z téže doby, jíž dominuje dvojice pyramidálních věží, studii nové zástavby v okolí jeho starší žižkovské dominanty – paláce VPÚ, kde opět vyrostla charakteristická kónická věž pro Technickou knihovnu, nebo budovu pro Obvodní národní výbor Prahy 7 v Holešovicích. V jejím sousedství umístil válcovitý Parkhotel. Tvar válce má i studie hotelu pro Vysoké Tatry. Padesátým letům ovšem vládla stalinská sorela, kterou Havlíček upřímně nesnášel, stejně jako jedinou tehdejší pražskou výškovou dominantu – hotel International. Není tedy divu, že všechny uvedené stavby zůstaly jen na papíře. Přesto tu byla jedna výjimka – realizovány byly věžové domy v Kladně-Rozdělově, na nichž Havlíček spolupracoval s Karlem Filsakem a Karlem Bubeníčkem. Ty mají ale tvar hranolu. I tak představovaly na tehdejší dobu – konec padesátých let – zajímavý příklad výškových staveb. Otevřely cestu dalším podobným experimentům v následujících dekádách. Toho se však vizionář Havlíček už nedožil, zemřel v roce 1961. Naštěstí vyšla posmrtně jeho knížka Návrhy a stavby (SNTL, Praha 1964), kde výše uvedené i četné další projekty a realizace najdete.

Autorom článku je Zdeněk Lukeš, článok bol uverejnený v Neviditelnom psovi.