Chátrající Julda Fulda (pražské Výstaviště)

Po nějakém čase se zase vracím k tématu, kterému jsem se již věnoval dříve. Dělám to proto, že se stále nic nového neděje. Mám na mysli kdysi docela živý a fungující, ale dnes totálně zpustlý a odpudivý areál pražského Výstaviště.

Stručně připomeňme slavnou historii. V roce 1890 byl pozemek vyčleněn z Královské obory neboli Stromovky v katastru Bubenče (na něm leží dodnes, přesto je stále prakticky všemi umísťován do Holešovic; tento tradovaný omyl posílil zvolený název firmy, která se měla o areál starat, tedy Výstaviště Holešovice - dlouholetý nájemce, slovenská společnost Incheba, se ani nepodíval do mapy). V roce 1891 se v areálu nově vzniklého Výstaviště konala dnes už legendární Jubilejní výstava a byly postaveny první pavilony, některé přežily až do dnešních dnů – Průmyslový palác, Plzeňská restaurace, pavilon, který dnes patří Akademii výtvarných umění, a oba vstupní objekty. V areálu původně stál i Hanavský pavilonek, později přenesený do Letenských sadů, a dřevěná stavba s diorámou bratří Liebscherů, která byla přesunuta na Petřín a doplněna o zrcadlové bludiště. Z dalších významných akcí – Národopisné výstavy 1895 a Výstavy architektury a inženýrství se nedochovalo nic, nepočítáme-li radikální neobarokní přestavbu jednoho staršího pavilonu (dnes je zde lapidárium) a velkolepé Maroldovo panoráma bitvy u Lipan, jehož dnešní stánek však pochází až ze třicátých let. Z Jubilejní výstavy Obchodní a živnostenské komory, konané v roce 1908, zbyl v areálu secesní dřevěný hostinec U Primasů. Tohle byla samozřejmě velká éra a areál Výstaviště si získal značnou prestiž. Konalo se tu mnoho výstav a pravidelné veletrhy, byly tu nejrůznější atrakce od Křižíkovy fontány, krčmy umělců U Nesmysla, balonového přístavu, až třeba po habešskou vesnici nebo tobogán. Stávala tu koncertní síň, biograf, výstavní divadlo Uránie, později přenesené do Holešovic. I drobné dočasné stavby navrhovali renomovaní architekti, kteří si zde navíc mohli vyzkoušet různé nové trendy a módy.

V meziválečném období přibyla pražským veletrhům těžká konkurence v Brně, kde vznikl k desátému výročí republiky nový velkolepý výstavní areál. Na tom bubenečském sice žádné výrazné stavby nepřibyly, ale došlo k jeho expanzi směrem do Holešovic-Buben k řece. Další pavilony stály v místě, kde je dnes Parkhotel a novou akvizicí byl i mohutný Palác vzorkových veletrhů, dnešní sídlo moderní sbírky Národní galerie.

V padesátých letech se komunističtí lídři rozhodli proměnit někdejší výstavní areál dle sovětského vzoru v zábavní park – tedy Park kultury a oddechu Julia Fučíka (lidově Fučíkárna nebo Julda-Fulda), ale také v hlavní sídlo stranických sjezdů. Pro ten účel byl přestavěn Průmyslový, nyní již Sjezdový palác a někdejší rakousko-uherskou dekoraci nahradila rudá hvězda a socialisticko-realistická výzdoba. Největší adaptací však prošlo Výstaviště až na prahu šedesátých let. Tehdy byl v jeho severozápadní partii vystavěn československý pavilon, přenesený sem z bruselského světové výstavy 1958. To byl výborný nápad. Vznikl tak nový nástup od Stromovky a hlavně řada dalších atrakcí – restaurace a bufety, letní kino, dva areály pro dětská divadelní představení, hřiště, tzv. panoramatické kino. Na východní straně zase vyrostla nová sportovní hala, později ještě jedna a plavecký bazén. Pražané tak měli stále možnost navštěvovat řadu atrakcí, výstav, koncertů, divadelních a filmových představení, mohli si tu zasportovat (nešlo jen o plavání nebo bruslení, pamětníci si vzpomenou na minigolf nebo halu, v níž se dal levně pronajmout pingpongový stůl). Nechyběly ani cirkusové atrakce, zejména v době konání Matějské pouti, ty však měly vždy podivnou pachuť a byly zaměřeny hlavně na to, jak z dětí a jejich rodičů vytáhnout co nejvíc peněz.

Poslední akce, která ještě těžila z odlesku někdejší slávy, byla tzv. Jubilejní výstava v roce 1991. Tehdy přibyly další pavilony – tzv. Křižíkovy, Pyramida, obnovena byla i slavná fontána, i když s tou původní neměla mnoho společného. Panoramatické kino – válcová stavba, v níž se do omrzení promítal jakýsi film o Moskvě, bylo přestavěno na arénové divadlo Spirála, další scéna – replika shakespearovského Globu - byla postavena u Maroldova panoramatu. To byl ale také začátek smutného konce. Předimenzovaná akce skončila dle očekávání krachem pořadatelů, nový nájemce Incheba se navzdory slibům o zvelebení areálu nejen nestaral, ale spíše přispíval k jeho postupné entropii. Požáru postupně podlehly architektonicky cenný Bruselský pavilón, divadlo Globe a nakonec i západní křídlo hlavní dominanty areálu – Průmyslového paláce. Postupně zmizely četné další drobné stavby, ale i výtvarná díla, např. skvělá mobilní plastika Jiřího Nováka, která přežila i ničivou povodeň v roce 2002.

V době, kdy ještě šlehaly plameny z Průmyslového paláce, jsem se sešel u jednoho stolu v televizním studiu Událostí a komentářů s tehdejším primátorem Pavlem Bémem. Hřímal, že s rekonstrukcí se začne co nejdříve, ale od té doby už uplynula léta a neděje se nic. Nepočítám-li ovšem soutěž na projekt obnovy této mimořádné památky, jež však byla později anulována – navrhované řešení by prý bylo příliš drahé. Na místě západního křídla se dnes nadouvá stan, na nějž hbitá ruka malířova alespoň nakreslila, jak to tam vypadalo dříve. Potěmkin v plné parádě... Nyní je neblahý nájemce již pryč, areál má zcela pod kontrolou vlastník – hlavní město Praha. Snad si je vědom toho, jak nesmírný význam toto místo má, a začne konečně něco dělat.

Autorom článku je Zdeněk Lukeš, článok bol uverejnený v Neviditelnom psovi, ktorý sa okrem svojho širokého zamerania venuje aj architektúre.