Ďáblický hřbitov

Také dnes se seznámíme s novou národní kulturní památkou (NKP). Nepůjde však v tomto případě o dům, ani o technické dílo, nýbrž o hřbitovní areál. Mezi NKP byl totiž letos zařazen i Ďáblický hřbitov v Praze. Nestalo se tak pro jeho architektonický význam, ale především proto, že je na jeho území pohřbena také řada lidí, kteří položili své životy v průběhu druhé světové války, a rovněž oběti stalinských čistek v padesátých letech minulého století. Přesto je alespoň část tohoto pohřebiště zajímavá i z architektonického pohledu, jak uvidíme.

Nový ústřední pražský hřbitov – dnes, navzdory svému názvu, ležící v katastru Střížkova – byl založen v roce 1912. Důvodem byl fakt, že Olšanské hřbitovy na Žižkově neumožňovaly další expanzi, a tak s ohledem na neustálé rozrůstání metropole bylo nutné najít další velké území pro pohřebiště. Tehdy se ovšem nově založený hřbitov nacházel za hranicemi města, neboť Prahu tvořilo jen šest historických čtvrtí plus Holešovice-Bubny a Libeň. Teprve v roce 1922 bylo k metropoli připojeno několik desítek nových obcí včetně Střížkova. Ďáblice tehdy ještě zůstaly vně hranic metropole, a zřejmě proto bylo později území hřbitova přiřazeno ke Střížkovu.

Autorem architektonického řešení se stal absolvent pražské techniky a respektovaný projektant Městského stavebního úřadu, urbanista, ale také malíř, grafik, designér a scénograf Vlastislav Hofman (1884-1964). Jeho návrh zahrnoval oplocení hřbitova, hlavní bránu se vstupními kiosky, obřadní síň a další provozní objekty. Z tohoto záměru bylo ale nakonec realizováno jen torzo – zeď a západní brána. Jak měla vypadat obřadní síň, se tak můžeme přesvědčit jen na působivé Hofmanově grafice. Samozřejmě největší kuriozitou projektu byl fakt, že autor použil kubistické tvarosloví. Hofman totiž patřil mezi čtyři architekty a designéry, kteří byli od roku 1910 členy Skupiny výtvarných umělců. Ti se oddělili od spolku Mánes a propagovali nově vzniklý výtvarný směr – kubismus, jehož základy položil o dva roky dříve v Paříži výtvarník Pablo Picasso.

Ovlivnil i několik českých umělců a teoretiků, jako byli Bohumil Kubišta, Emil Filla, Antonín Procházka, Václav Špála, bratři Josef a Karel Čapkové, Otto Gutfreund, teoretik Antonín Matějček nebo právě čtveřice architektů: Pavel Janák, Josef Gočár, Josef Chochol a také Vlastislav Hofman. Byl to pak Janák, jenž položil teoretické základy architektonického kubismu svou statí Hranol a pyramida, uveřejněné v roce 1912 v Uměleckém měsíčníku, který vydávala Skupina výtvarných umělců. V kuriózním stylu, kdysi většinově zavrhovaném a dnes naopak velmi ceněném, bylo v Praze v letech 1911-1914 realizováno jen pár staveb. Nejznámější z nich jsou dům U Černé Matky Boží na Ovocném trhu a dvojdům v Tychonově ulici od Gočára, tři stavby v katastru Vyšehradu, jež navrhl Chochol, lucerna na Jungmannově náměstí nebo domy ve Spálené a Karmelitské ulici od Emila Králíčka a právě Hofmanův hřbitov. Další nápady zůstaly na papíře, včetně Hofmanových studií zástavby Vyšehradu, Podskalí nebo Letenského tunelu.

Nový styl pak dozněl krátce po skončení první světové války, kdy byly například postaveny družstevní domy v ulici Elišky Krásnohorské nebo Maternova továrna v Dělnické (autory těchto staveb byli Otakar Novotný, resp. Rudolf Stockar). Janákův styl se však neprosadil a jeho reprezentanti jej rychle opustili. Nejdéle mu byl věrný právě Hofman, autor krematoria v Ostravě z roku 1922, které však bylo později zbouráno. I on pak přešel k avantgardním meziválečným stylům a v Praze pak byly dle jeho návrhu postaveny krásné železobetonové mosty přes Vltavu ve funkcionalistickém stylu – Jiráskův a Štefánikův a také elegantní lávky na Slovanský a Dětský (dříve Židovský) ostrov.

Vraťme se ale k Ďáblickému hřbitovu, který je dnes svou plochou 29 hektarů druhý největší v Praze po Olšanských hřbitovech. Teprve v minulé dekádě byl areál tohoto pohřebiště doplněn o další objekty – jižní bránu, různé pavilony i detaily, jako jsou např. lampy nebo odpadkové koše, to vše dle projektu architektky Marie Švábové. Ta se inspirovala Hofmanovou architekturou (ale nejen jí, je tu i reminiscence na Králíčkovu lucernu). Nemyslím ale, že to byl šťastný nápad. Návštěvník hřbitova je dnes zmaten, protože logicky považuje tato díla za původní Hofmanovu tvorbu. Ta se ale od nich dosti výrazně liší, což ovšem poznají jen odborníci. Když jsem potřeboval kubistické originály zdokumentovat, musel jsem dávat fotografům podrobné instrukce (a udělal jsem to i v případě tohoto článku), přesto se mnozí nechali zmást.

Domnívám se, že v takových případech by měli současní architekti volit distanční řešení a projektovat raději své stavby ve stylu soudobém, aby bylo jasno, co je ideou původního autora a co jsou novodobé kreace.

Foto: archív autora

Autorom článku je Zdeněk Lukeš, článok bol uverejnený v Neviditelnom psovi.