Podmínky nemožnosti I/VII: Ztráta času

23. 8. – 24. 9. 2017
vernisáž: 22. 8. 2017 od 18 hodin
kurátor: Václav Magid
vystavující: Vasil Artamonov, Zbyněk Baladrán, Anne-Claire Barriga, Chto delat, Daniela&Linda Dostálkovy, Tomáš Moravec, Jozef Mrva ml., Matěj Smetana, Jan Šerých, Aleksandra Vajd, Lenka Vítková

Galerie Kurzor, prostor pro hostující kurátory, je novým projektem Nadace a Centra pro současné umění. Jeho cílem je poskytnout po dobu jednoho roku vybranému kurátorovi či kurátorce zázemí a zdroje etablované umělecké
organizace (institucionální, produkční, výzkumné, finanční) včetně rozsáhlého výstavního prostoru, pro který bude
moci připravit ucelenou výstavní dramaturgii včetně doprovodných aktivit (přednášek, panelů) a výroční publikace.
Formát, přístup i téma jsou plně v gesci vybraného hostujícího kurátora. První, kdo se mezi lety 2017–2018 ujme
tohoto specifického kurátorského programu, je Václav Magid, který představí projekt sedmi tematicky provázaných
skupinových výstav s názvem Podmínky nemožnosti.

Projekt Podmínky nemožnosti nabídne komplexní kritickou reflexi předpokladů a rámců, které dnes vymezují
(ne)možnosti poznání, jednání a estetického prožívání. Jestliže se v posledních pár letech hodně mluvilo o obratu
k objektu, zde se středem pozornosti opět stává subjekt. Je to ovšem subjekt porušený, ztrácející půdu pod nohama. Jednotlivé výstavy se zaměří na různá hlediska, z nichž lze popisovat rozpad subjektivity: čas, prostor, práce, jazyk, lidskost, technika, psychika. „Ztráta času“ znamená především ztrátu víry v budoucnost jako otevřenou dimenzi, do níž promítáme svá očekávání, dále ztrátu historické paměti, která zajišťuje kontinuitu s minulostí, a konečně také ztrátu přítomnosti jako prostoru pro jednání. Tím, co se hroutí, je čas jako horizont, uvnitř kterého se formují naše tužby a projekty. Je ohrožena samotná naše schopnost prožívat vlastní existenci jako pohyb od „předtím“ k „potom“, která je konstitutivní
podmínkou subjektivity.

V přítomnosti obtížně hledáme událost, která by mohla konstituovat kolektivní subjekt změny. Představám
budoucnosti vládne dystopická imaginace. Nadvláda pastiše v kultuře svědčí nejen o neschopnosti přicházet
s inovacemi, ale také o absenci smyslu pro dějiny, kdy se z minulosti stává skladiště vyprázdněných forem. Omezení politického protestu na rámec bezprostřední přítomnosti vede k jeho estetizaci. Současné umění nedokáže být aktuální, protože jeho „současnost“ spočívá v nekonečném prodlužování statu quo. Subjekt, jehož vnímání času se rozpadá na sérii nespojitých okamžiků, zůstává vězet ve stavu „trvalé přítomnosti“. V dnešních produkčních
podmínkách se předmětem vykořisťování stávají anonymní částice času, odtržené od osobností svých nositelů. To
spolu s vlivem informačních a komunikačních technologií způsobuje pocit zrychlení životního tempa, kterému lidská
psychika už nemůže stačit. Únik v podobě zpomalení je luxus dostupný jen nemnohým. Akcelerace technologického
vývoje možná nabízí cestu ven z atmosféry nezvladatelných hrozeb, není ale jasné kam, pro koho a za jakou cenu.
Budoucnost, která předchází přítomnosti jako strukturující podmínka „spekulativního času“, je předem vytěžena
prediktivními nástroji vládnoucího ekonomicko-politického systému. Jako náhražku za ztracenou možnost politicky
působit na realitu nabízí spekulace fiktivní obrazy vnějšku, kam nebudeme vpuštěni, a budoucnosti, která se
neuskuteční. Melancholie, jež spočívá v odmítnutí smířit se se ztrátou subjektu emancipace, se paradoxně stává
posledním odrazovým můstkem pro odpor. Zahlcen komplexností dnešních temporalit, anděl dějin stojí na místě a
točí se dokola.