Být v krajině - diplomová práca FA VUT Brno

Z hodnotenia poroty:
Projekt odlišující se od ostatních svým introvertním, až intimním přístupem postaveným na hledání kontemplačních poloh fragmentů člověkem ovlivněné (dokonstruované) krajiny. Autorka, spíše než aby navrhovala, nachází a preparuje atmosféry latentně přítomné (či tušené) v prostoru sedmi lomů na kámen ležících v blízkém okolí Jičína. Vytváří cyklus architektonických básní (či skladeb) na témata, která v ní uvnitř lomů zarezonovala. Výsledné návrhy vnímáme spíše jako záznamy této rezonance než jako projekty usilující o realizaci, jež by byla v několika případech obtížná (v dnešní „době ekonomické“ až nemožná). Za nejcennější pak považuji moment přenosu objevené atmosféry pomocí autorky coby nástroje na diváka, který překvapen svou schopností percepce znovu zjišťuje, jak neostré okraje obor architektura má.

Vztah člověka a krajiny - analogie minulosti a přítomnosti /autorský text/

Již od nepaměti ovlivňoval člověk prostředí kolem sebe. Přetvářel divokou přírodu na krajinu kulturní. Měnil ji na místo, kde kontroluje a vlastní každý kout. Tento proces byl podpořen budováním středověkých městských struktur a završen úplnou kolonizací českých zemí v době baroka. Právě v tomto období vznikly na území Jičínské kotliny dvě úžasné barokní krajinné kompozice. První, velkolepou - manýristickou / raně barokní, vytvořil Albrecht z Valdštejna na ose Veliš - Valdice - se srdcem v centru Jičína. Její součástí je lipová alej ústící do letohrádku lodžie. Druhou, pozdně barokní, citlivě navazující na hodnotu míst, komponoval rod Šliků. Na specifických místech vybudovali 4 drobné kaple. Oba zásahy odráží ideu své doby. Dnes nemáme jednotný styl, jak tomu bývalo v minulosti a taky už nepodléháme panovníkovi, který by rozhodoval o všech našich krocích... jsme svobodní a máme hmotný dostatek. Žijeme v době podporování individualismu a různorodosti. To nám dává volnou ruku, ale také komplikuje rozhodování při zásazích do našeho prostředí. Naší každodenní krajinou - místem, které neustále cítíme a rozvíjíme - je město, ne vesnice. Krajinu, která zbyla za pomyslnými branami okrajových periferií už nekomponujeme, ale konzumujeme. Vztah se stal jednostranným. Proto při pohledu na 300 let trvající zásahy lidí - místa stále stejně silná a charismatická - mi vyvstává otázka... Co zůstane po nás?

V minulosti lidé krajinu obývali, prožívali, komponovali...

Byla jejich každodenním domovem, současností...

Prožívali tam své radosti a strasti...

Budovali vztahy...

Později se naše prostředí proměnilo v město...

Tato změna přinesla spoustu výhod a komfort... Ale ne pro každého je snadné se s hektickým prostředím města sžít.

Moje diplomová práce je o přehodnocení vztahu moderního člověka ke krajině. Krajinu by měl člověk komponovat, ne jen konzumovat. Potom mu může být dobrým útočištěm.

Návrh - 7 lomů

V krajině Jičínské kotliny jsem vytipovala 7 čedičových lomů: Veliš, Dubolka, Houser, Železný, Zebín, Čeřov, Brada. Místa se silným geniem loci. Většina z nich silně narušena těžbou. Kámen byl použit na tvorbu silnic. Zajímavé, jak tato čistě zištná, materiální činnost dala vzniknout tolika úžasným prostorům.

Dnes stojíme na rozcestí. V baroku byla tvořena skutečná hodnota komponované krajiny. V industriální době se celé prostředí výrazně změnilo a je teď na nás, jakým směrem se vydáme. Budeme vytvářet , nebo konzumovat? Ve své diplomové práci se zabývám tvorbou nové krajinné kompozice. // Kompozice jako další vrstva v naší krajině.

Lomy V Jičínské kotlině

Všech sedm lomů bylo založeno v kopcích, které jsou tvořeny zbytky třetihorních vulkanických kuželů a jejich přívodních drah. Hlavní vulkanická aktivita probíhala v období miocénu před 24,6 – 16,5 miliony let. Těženou horninou byl čedič (bazalt) a jemu podobné horniny (basanity apod.). Jelikož jsou tyto horniny výrazně odolnější, než sedimenty v okolí, byly postupně erozí vypreparovány a nyní tvoří dominanty krajiny. Stejné vlastnosti také dělají z těchto vulkanitů kvalitní stavební kámen, a proto byl na téměř každém vulkanickém kopci v okolí v minulosti lom nebo lomek.

7 stupňů intimity = nejintimnější prostor - prostor s čistě sociální funkcí

Veliš - člověk a duchovno

Veliš (429 m n. m.) je nejvyšší vrchol Jičíněveské pahorkatiny v regionu Český ráj. Na severozápadním svahu leží obec Podhradí, na jižním svahu je stejnojmenná obec Veliš.

Místo monumentální - až neuvěřitelné, že se jedná o lidský zásah.

Místo od pravěku vyhledávané lidmi k budování osídlení, vykonání obřadů. Ve středověku zde stál největší hrad východních Čech. Majestát tyčící se široko daleko. Později zpustl a byl rozebrán na stavební materiál. Těžba čediče zásadně změnila výraz kopce. Vznikla proláklina 30 metrů hluboká. Nejvyšší bod byl ponechán kvůli geodetickému bodu.

Z čistě materiálního důvodu tak vznikl prostor srovnatelný s velkolepými chrámy. Stěna z čedičové masy jako kamenné zdi katedrály. Ohromí vás svou velikostí. Zprvu zastraší, vyvolá pocit malosti. Pak si ale uvědomíte něco, co přesahuje lidské chápání. Vědomí, že existuje řád a že jsme jeho nedílnou součástí.

Ze skály vyrůstá navržená konstrukce betonové skořepiny opřená o čtyři hlavní body.

Dubolka - člověk sám se sebou 

Přírodní památka Dubolka je vrch se soustavou tří čedičových pahorků nalézajících se v polích u obcí Ohařice a Drštěkryje. Nejvýznamnější je prostřední pahorek, na kterém žijí teplomilná společenstva vzácných rostlin a hmyzu. Vstup do přírodní památky je volný, ale na vlastní nebezpečí.

Relativně neznámý lom za okrajem Jičínské kotliny. Stojí uprostřed polí a díky určité distanci od vesnice Ohařice a rychlostní silnice je sice na dosah, ale tvoří dojem zapomenutého, odlehlého, tajného místa, kde lze nalézt dostatek soukromí a nádherné prostředí nitra lomu.

Mnoho lidí je přetíženo tlakem, který vytváří moderní způsob života. Občas je potřeba umět vypnout, změnit prostředí a být den dva úplně sám bez zbytečného přehlcení. Dojít k objevení vlastní podstaty.

Návrh tvoří vyzdvižené betonové buňky minimálních rozměrů ukotvené do skály, sloužící ke krátkodobému přebývání. Beton jako materiál trvanlivý. Pochozí vrstva a interiér jsou obloženy dřevem, jež je obnovitelné a nahraditelné. Zdánlivě nízký komfort - kamna v samotné chatce, suchý záchod a zdroj pitné vody z vrtu - odhalí skutečné potřeby člověka.

Houser - krátké setkání

Po určité době opět vystoupíme sami ze sebe. Na své cestě potkáváme náhodné kolemjdoucí.

Houser je lom otevírající bránu do Jičínské kotliny. Zároveň tudy vede cesta do Českého ráje. Hlavní objekt brány/lávky ústí směrem k vrchu Veliš. Pomyslnou křižovatku cest dotváří lesní bar v podobě částečně zastřešené betonové lávky. Samoobslužné útočiště je otevřeno celoročně, v zimních měsících si lze přitopit v kamnech. Jediným dalším vybavením je voda ze stávajícího vrtu a suchý záchod.

Železný - očista těla i duše 

Vrch Železný u Železnice se svými 369 m n.m. představuje menšího sourozence Zebínu. Železnice je malé město s bohatou historií, která se z nemalé části odvíjela od geologického bohatství v okolí (zpracování železa, lázeňství).

Další důvod proč trávit čas v krajině je regenerace těla i duše. Zjitření smyslů, vnímání kůží. Zde navrhuji krajinnou plovárnu na místě čedičového lomu, kde býval středověký hrad, jehož vnější val a opevnění teď tvoří hranice vodní plochy.

Dno vodní plochy je kvůli nepropustnosti vylito betonem. Voda se čerpá z nově vzniklého vrtu do nejvýše položeného bazénu a pak samospádem napouští ostatní níže položené nádrže.

Zebín - člověk pečující 

Vrch Zebín leží zhruba 2 km severovýchodně od Jičína. Díky svému typickému vzhledu je jednou z dominant celé Jičínské kotliny. Z vrcholu je krásný rozhled do krajiny kolem.

Dnešní společnost potřebuje pro spoustu jevů v přírodě vědecký podložené informace. Vše se katalogizuje a hodnotí. 

Zebín je zajímavý pro výskyt rozmanitých rostlinných druhů, hlavně skalniček a planých třešní.  Péče o rostliny je nedílnou součástí bytí v krajině. Využívám potenciál místa a navrhuji botanickou zahradu s genofondem skalniček obklopenou třešňovým sadem.

Kromě venkovní expozice navrhuji také úložiště jednotlivých druhů skalniček a krátkodobé pracovní prostředí pro biology. V druhé budově je umístěno informační centrum s kapacitou pro občasné expozice. V přirozeném prostředí jsou rostliny plané, divoké. V prostředí po lidském zásahu pěstování pod dohledem.

Čeřov - člověk kulturní 

Na severním okraji města Jičína najdeme kopec Čeřovka s lomem a rozhlednou zvanou Milohlídka. Milohlídka je nejstarší rozhlednou v Českém ráji vystavěnou v roce 1843 a podle nápisu vytesaném na ní - “Vystavená ochotou spanilých dárců Milohlídka, v úlevu nuznoživých, k rozkoši krasólibé” staviteli nešlo pouze o samotnou vyhlídku, ale také o to, aby poskytl práci a obživu těm nejchudším.

Kompozice návrhu zdůrazňuje stávající dominantu vyhlídky. Betonové schodiště ve tvaru elipsy kopíruje tvar údolí lomu a zároveň slouží jako nosný prvek pro zařízení letní scény (plátno, osvětlení). V údolí jsou rozmístěna demontovatelná dřevěná mola, ze kterých diváci sledují představení. Vše betonové je trvanlivé, vše dřevěné obnovitelné.

Funkce vychází požadavků místních obyvatel a z tradice místa.

Brada - člověk společenský 

Na některých vrcholech vulkanických kuželů v Českém ráji stály (či ještě stojí) hrady, jako například na kopci Brada, kde byl raně gotický hrad téhož jména. Je to také místo středověkých archeologických nálezů.

Nejotevřenější, poslední bod. Vstupní brána do Prachovských skal. Lom slouží jako místo setkávání. Funkce navazuje na tradici panského dvora - ve společném stolování, handlování a čirém ruchu vzájemné komunikace. Na svahu jsou vybudovány betonové terasy. V centru jsem umístila velké ohniště a obnovila bývalou hradní studnu. Příchozí stoupá od nejníže položené platformy směrem nahoru k místu, kde stál hrad a nyní zde objeví kříž a sochy Petra a Pavla. Přitom se mu otevírají úžasné výhledy. Plošiny slouží jako pomyslná pikniková deka pro kohokoliv, kdo sem přijde... pro rodiny s dětmi na víkendové grilování, pro stánkaře během jarmarků nebo pro lidi, kteří tudy prochází do Prachovských skal a potřebují se na chvíli zastavit. Aktivitu si lidé zvolí sami, hlavní je kontakt člověka s člověkem.

podklady: Ing. arch. Andrea Šrolová