Poesie – architektura: Pavla Melková, Rostislav Švácha

Proč hledat vztah mezi architekturou a poezií? A nesklouznout přitom do definice Joan Ockman, v níž se nenápaditá architektonická kultura prostě jen „rozhlíží po intelektuální scéně a kouká, co je nové a co by mohla použít“? Například tehdy, kdy hledáme, jak navrátit architektuře její humanistickou roli, její lidský rozměr. Když věříme, že poetika může vysvobozovat architekturu a její vnímání z uzavření v pouhém rámci funkcionality, techniky a instrumentality. Tam, kde se zabýváme architekturou jako komunikativním prostorem. Kdy základem komunikace je jazyk. Jazyk architektury samotné. A jazyk vnímání a interpretace architektury. Poezie jako jazyk propojení člověka s okolním světem, člověka s člověkem, člověka se sebou samým. Schopnost vnímat, prožívat, chápat, prostředí okolo nás, je možné iniciovat, prohlubovat a kultivovat. A význam poezie – jako jazyka promlouvání architektury i způsobu interpretace prostředí okolo nás –, může spočívat právě v možném napomáhání zvyšování celkové vnímavosti.

Vztahy mezi poezií a architekturou můžeme sledovat ve dvou hlavních směrech. Tím prvním je poezie jako vlastnost samotné architektury a jazyk její komunikace s uživatelem. Druhou – poezie jako jazyk vnímání architektury a její interpretace. A v určitém smyslu pak poezie může být formativní – minimálně v rovině vnímání „utvářet“ prostředí. Neboť, jak říká Daniela Hodrová: „Odevždy tu byla víra, že lze určitými slovy a spojeními slov nejen skutečnost poznávat, ale i proměňovat.“

„Poezie Pavly Melkové je lyrická, v nejlepším slova smyslu, přesto, jako by v sobě obsahovala jakousi touhu být konstruována. Je stavebná, ale není analytická, pokud si vypůjčíme název knihy Františka Bílka, je to jakási „stavba budoucího chrámu v nás“. Množné číslo asociuje to, že za vrcholně subjektivním vyjádřením autorky cítíme i to, co je její profesí architektka. Jejím dobrovolným údělem, je směřování od abstrakce k realitě hotového díla. Melkové jeden záznam nestačí, přes poezii vede cesta k překvapivě, ve své fundovanosti, poetickým esejům o architektuře a samozřejmě k stavbě vždy citlivě vnímající veřejný prostor. Poezie Pavly Melkové je lyrická ve své realitě.“
Martin Souček, citace z knihy Pavla Melková, Hrany dne, Arbor vitae, 2017

Pavla Melková je architektka, věnuje se také výtvarné a teoretické činnosti. Od roku 1996 je s Miroslavem Cikánem společníkem v atelieru MCA. Působí jako ředitelka ředitelka Sekce detailu města na Institutu plánování a rozvoje hlavního města Prahy, pedagogicky působí na Fakultě architektury ČVUT. Je autorkou knih Bastion XXXI U Božích muk (2012), Prožívat architekturu (2013), Stůl u okna, na stole kniha (2014), Prostor pro člověka v tvorbě Michala Škody (2016), Humanistická role architektury (2016) či sbírky poezie Hrany dne (2017), zároveň publikuje v odborných časopisech jako jsou Zlatý řez, Architekt či Stavba.

Rostislav Švácha je historik a teoretik architektury, vysokoškolský pedagog a vědecký pracovník Ústavu dějin umění Akademie věd ČR v Praze. Je autorem celé řady článků a studií, vydal či editoval knihy jako Od moderny k funkcionalismu: Proměny pražské architektury 1. poloviny 20. století (1985, 2. vydání 1994), The Architecture of New Prague, 1895–1945 (1995), Karel Teige, 1900–1951: L’Enfant Terrible of the Czech Modernist Avant-Garde (1999, koeditor Eric Dluhosch), Lomené, hranaté a obloukové tvary: Česká kubistická architektura 1911–1923 (2000), Česká architektura a její přísnost: Padesát staveb 1989–2004 (2004), Sial (2010), Naprej! Česká sportovní architektura 1567–2012 (2012), StArt: Sport jako symbol ve výtvarném umění (2016), nebo série knih Paneláci, vydaných UPM. Spolu s Marií Platovskou je editorem svazků Dějiny českého výtvarného umění V, 1939–1958 (2005) a Dějiny českého výtvarného umění VI, 1958–2000 (2007).

Součástí diskuse bude představení nové sbírky poezie Pavly Melková Hrany dne, kterou vydalo nakladatelství Arbor vitae v roce 2017.

Koncepce: Jiří Tourek