Od Plečnika k funkcionalismu

K nejoblíbenějším žákům slovinského architekta Jožeho Plečnika na pražské Uměleckoprůmyslové škole patřili Otto Rothmayer – Plečnikův pozdější stálý spolupracovník v úpravách Pražského hradu - a také Karel Řepa. Ten se narodil 23. října 1895 v obci Nový Ples na Královéhradecku. Když se slovinský architekt rozhodl v roce 1921 natrvalo vrátit do rodné Lublaně, kde pro něj byl zřízen post profesora na nově založené technice, doprovázel ho také Řepa, který zde svá studia dokončil a navrhl také jeden rodinný dům ve stylu art deco. Později se však mladý projektant vrátil domů. Nejprve pracoval v ateliéru významného pražského a plzeňského architekta Františka Krásného – prvního českého žáka proslulého profesora vídeňské umělecké akademie Otto Wagnera a jednoho z prvních projektantů, kteří k nám přinesli secesi vídeňského typu (vila sládka Kestřánka a tři domy na právovárečných parcelách v plzeňské Smetanově ulici z let 1897-1898). Krásný byl však především hlavním projektantem sokolské obce, navrhoval řadu tělocvičen a také přestavbu sídla organizace na pražské Malé Straně, kde sokolové získali barokní Michnův palác. Půjdete-li kolem Michnova paláce, všimněte si krásných železných mříží hlavní brány a plotu do Všehrdovy uličky. Právě ty jsou dílem Řepovým a skutečně připomínají práce jeho učitele Plečnika.

Později se Karel Řepa vrátil do svého rodného kraje ve východních Čechách a založil vlastní projekční ateliér v Pardubicích. Navrhl několik vil, které nezapřou Plečnikův vliv, mezi nimiž vyniká dům Viktora Kříže v Bulharské ulici s unikátně zachovaným interiérem včetně výrazné a často možná nečekané barevnosti.

Řepa byl také projektantem několika činžovních domů ve funkcionalistickém stylu (např. dům Rolnického družstva na třídě Míru s velkou luxferovou stěnou přisvětující schodiště). Známou realizací je i Řepovo kino Jas s motivy organické architektury. Podobně jako další Plečnikovi žáci – Ludvík Hilgert, Josef Fuchs nebo Josef Štěpánek - tak postupně přešel od plečnikovské architektury moderního klasicismu k radikálnímu stylu meziválečné avantgardy. Velkou příležitostí se pro Řepu stala významná regionální Výstava tělesné výchovy a sportu, která se konala v Pardubicích v letech 1930-1931. Řepa navrhl sportovní stadion (ten je dnes bohužel v dosti zuboženém stavu) a řadu menších tematicky zaměřených pavilonů, které patřily ke špičkovým příkladům funkcionalistické architektury, později však byly zbořeny.

Dnes se nám zachovaly jen staré černobílé snímky, ale i na nich je patrné, že každá z těch dočasných staveb měla originální tvar, společné byly ovšem atributy funkcionalismu – tedy bílá průčelí, nebo rovné střechy. Vedle stadionu vznikla v rámci této akce i nová dominanta náměstí Republiky – rozlehlá budova Průmyslového muzea (dnes Střední průmyslová škola potravinářství a služeb), která opět nezapře Plečnikův vliv, když architekt pokryl průčelí do náměstí útlými pilastry.

Největší realizací Karla Řepy je však až poválečná stavba hlavního vlakového nádraží, na jehož projektu spolupracoval s pražským specialistou na toto téma Josefem Dandou a pardubickým architektem Karlem Kalvodou. Projekt vznikl těsně po válce, ale dokončen byl až v padesátých letech, takže se stal jednou z posledních funkcionalistických staveb před nástupem stalinské sorely. Rozlehlá budova má průčelí z červených lícovek. Tvoří ji protáhlá horizontální hmota s velkou dvoranou a řadou pěkných detailů, k ní autoři přistavěli kontrastní vertikální kubus, v němž byl původně hotel.

Pardubická stavba patří spolu s terminálem v Hradci Králové nebo Poděbradech k nejhezčím moderním vlakovým nádražím na našem území (v poválečné éře bych ještě přidal „bruselská“ nádraží v Havířově, Ostravě nebo Chebu). Dnes je památkově chráněno a zájemci o moderní architekturu mají nyní možnost navštívit v něm komorní výstavu věnovanou právě dílu Karla Řepy na fotografiích Štěpána Bartoše, který byl rovněž autorem snímků v Řepově monografii, vydané před 11 lety (autor Pavel Panoch). Pardubický architekt tedy patřil k těm osobnostem naší meziválečné scény, které dokázaly, že nejen v tradičních centrech avantgardy, jako byla Praha, Brno, Zlín nebo Hradec Králové, se objevila invenční díla, jež svou úrovní nezůstávala v ničem pozadu. A právě ta si dnes zaslouží ochranu i kvalitní péči.

Na závěr ještě dodávám, že Karel Řepa si se svým někdejším profesorem dopisoval až do padesátých let a byl také autorem známého fotografického Plečnikova portrétu, který zdobí i velkou plečnikovskou monografii z devadesátých let. O jeho odkaz pečuje jeho syn, rovněž významný český architekt a letošní pětaosmdesátník Miroslav Řepa, jenž byl např. autorem čs. pavilonu na expo v Montrealu 1967 nebo divadla ve Zlíně, v roce 1996 byl kurátorem velké plečnikovské výstavy v areálu Pražského hradu a letos pak byl autorem instalace Architecture Weeku v Jiřském klášteře Pražského hradu.

Autorom článku je Zdeněk Lukeš, článok bol uverejnený v Neviditelnom psovi.